Budapest Music Center Records mají výhodu, že se nemusejí spokojovat pouze s domácími muzikanty; do svého repertoáru si přibírají i záznamy těch nejzajímavějších místních koncertů, ať jejich protagonisté pocházejí odkudkoli. Tak je tomu i v případě bulharského trombonisty Gueorguie Kornazova (1971) a jeho kvinteta Horizons, složeného z francouzských hráčů, jež je nutno jmenovitě představit, poněvadž každý z nich má za sebou vlastní bohatou hudební dráhu. Jsou to: Émile Parisien (1982, soprano, alto sax), Manu Codjia (1975, kytara), Marc Buronfosse (1972, kontrabas) a z Kanady sice pocházející, v Paříži však rovněž působící Karl Jannuska (1975, bicí). Sám Kornazov byl členem kapely Henriho Texiera, Vienna Art Orchestru či NDR Big Bandu (vedle řady dalších) a jeho koncertování na BMC Jazzforu v září 2011 probíhalo ve dvou částech. V té první kvinteto ve třech kompozicích osvědčuje bujnou usebranost, hutnou rovnováhu, mobilní i mobilizující zvukové výletničení, během něhož trombón vypráví zvolené téma vzrušeně i s poklidem, ševelí, pableskuje, prorouhává se, aniž se potřebuje diskreditovat šaškováním. Jeho partneři vědí, kdy a jak přitom „zaúřadovat“, sax se připojuje, promeditovává do vzrušena i skočna, kytara proklouzává i dribluje, basa si úměrně zasóluje, bicí se vmrskají, vše je mobilní, nikdo neoplývá nestřídmostí. Hlavním bodem programu je ovšem šestivětá Budapest Suite, propojující folkovost a tradičnost s výraznými špetkami originálnosti. Má dobře střižený háv se závany napětí, s přitlumováním i excitováním a někdy dokonce s roztancováním do zvukových střepinek a přehršlenek. Bicí jsou nevirválně šramotivé a spíše přitlumovaně rozbojné, sax dodává záměrnou kvílivost, což se hodí v momentech nevtíravé „balkánštiny“, ale i v okamžicích šíře pojaté podbarvované folklórnosti jako takové, je plápolavě opěvný, kytara dodává vzrušivě prognostickou náladu, basa vše důvěrně tlumí. Důležité je, že se všichni po zasólování kohokoli opět pevně semknou, ať je nálada tangová, balkánsky kolkolová nebo (v závěru) sladkobolně vyzpěvující. Za středobod koncertu i CD The Budapest Concert považuji podbubnované Kornazovovo sólo v sekvenci Cry, citlivě probručované, líčivě zasmutnělé i odbojně zavýtržněné, prostě mistrné. Ale za poslech stojí celé album, výkony všech „horizonťanů“ .
Budapest Music Center Records, 2014, 73:11
