Ačkoliv si své předskokany na turné vybírali Die Krupps sami, jejich stylový rozptyl byl skutečně překvapující. Kýčovitě ukňouraný zpěvák Janosch Moldau předváděl za pomoci elektroklávesisty hodně velký odvar ze synthpopu á la Pet Shop Boys v darkwaveové mutaci, avšak s takovou srdceryvností, že to skutečně téměř vhánělo slzy do očí nebo také vyhánělo lidi nahoru do pasáže. Ne každý má totiž nervy na takovéto dojímaní se nad „vší zkázou, která byla na této planetě způsobena ve jménu lásky“. Úplně jiný kalibr byla ovšem původem australská skvadra The Red Paintings, která svůj nabušený mnohapolohový revoluční postrock skvěle obohacuje nápaditými kostýmy a vtipnými komentáři leadera, zpěváka a kytaristy Thrashe McSweeneyho v beranici s rudou hvězdou. Jako femme fatale působila se svými černorudými vlasy a v gejšovském obleku brilantní houslistka Ellen Stancombe. A drobné bubenici by její úder mohl závidět lecjaký bubenický obr. Zkrátka odpich, vemlouvavý, ale nevtíravý projev, dynamické zvraty i jemné finesy. Jejich hudbu asi nejlépe vyjadřuje obsah jedné ze skladeb, která vypovídá, že Lewis Carroll psal svou Alenku na acidu.
Samotní Die Krupps už dnes nepředstavují po cca pětatřicetiletém působení žádný výboj, ale jejich elektrometalindustriál stále šlape jako o život. Taková energie se jen tak nevidí. Není divu, že dostali publikum do varu, takže bylo celkem jedno, že jsou jejich skladby vlastně tak trochu pořád na jedno brdo. Ale má to šťávu a hlavně se tahle partička dokáže obejít bez nějakých zbytečných póz a přesto vypadat patřičně tvrdě a v pohodě zároveň.
Další německé legendě Guru Guru, která letos slaví pětačtyřicet let od vydání prvního alba, zcela ústrojně předskakovalo MCH Trio, kde tentokrát Mikolášovi Chadimovi sekundovali klávesista Jiří Janďourek a bubeník Jan Chaluš. Jejich krátký set měl svou gradaci od melodičtějších poloh k větším zvukovým experimentům. Headlineři pojali své vystoupení dle očekávání skutečně retrospektivně a nevynechali avizované hity typu Ooga Booga ani nedávné skladby. Vlastně bylo zajímavé, že se tu nějak prolínaly všechny možné stylotvorné prvky, kterými za dobu své existence prošli. Takže si psychedelie podávala ruku s country (zejména díky lapsteel kytaře Hanse Refferta) i (free i nefree) jazzovými elementy (podporovanými mimo jiné trumpetosaxofonem Rolanda Schaeffera a samozřejmě i bicími a perkusemi neúnavného pětasedmdesátníka Maniho Neumeiera) i bigbítovým nářezem. Sice na první pohled zábavová kapela z domova důchodců, ale neuvěřitelný tah na bránu. Mani se ostatně také předvedl v japonském kostýmku a s vějířem ve dva roky staré skladbě Kabuki-Dream. Prostě vynikající zážitek, který všem vynahradil skutečnost, že jsme je u nás nikdy nemohli vidět. Guru Guru de facto nemohou být za zenitem, to jednoduše funguje tak, jak to má být.
21. 9. 2015, Lucerna Music Bar
Praha
17. 10. 2015, Palác Akropolis
Praha