Galén, 2022, 41:45
Návrat nejsamorostlejšího ze zdejších písničkářů na desky, 17 let od alba Nevadí ti? (2005), potěší nejen věrné příznivce. Může způsobit příjemný civilizační šok i nové generaci posluchačů, jejíž k existenciálně chmurnému humoru vnímavá část nehledá odraz světa jen ve virtuálních realitách. Role „novodobého lidového umělce“ (jak Konvrzka kdysi zařadil jistý editor), nebo třeba „místního blázna“, což není urážka ani diagnóza, ale poklona moudrým klaunům, kořenícím cestu slzavým údolím, je přece nadčasová.
Hudebně se Konvrzek drží svérázně frázované, nervně odsekávané vlastní verze akustického blues, aniž by se omezoval jeho přesnou hudební formou. Důležitý je hlavně feeling vypravěče. Podstatné zůstávají momentky, odpozorované ze života skrz surreálnou optiku autorovu. Na Konvrzkových textových absurditách je totiž nejcennější, že nejsou vůbec absurdní… Ne, oprava, špatně vyjádřeno. Jsou přesně tak absurdní, aby zachytily protismyslnost až úchylnost reality. A tak si vedle potrhlých veršů jako „strouhači brambor jedou na sraz strouhačů brambor na jednostranném struhadle“ (Strouhači) a dalších hudebně-zábavných hříček můžeme nechat mrazit v zádech postřehy „jsou tací, co nosí stále pistoli / a čekají na tu mňamku někoho si picnout / a čtenáři bulváru jsou rádi / že na tom světě nejsou tak sami“ (Nejasnosti) či „všechny tvoje práva / vezmu ti je / a sny a ideály / taky, taky… nechám ti dnešní noviny a právo na smrt“ (Vezmu).
Konstatování, že hudebník navazuje albem Spadlo tam, kde s Nevadí ti? přestal, a proč by také opouštěl naprosto originální styl „konvzrek blues“, samozřejmě neznamená, že by se nevyvíjel. Stabilní zůstává brilantní práce s jazykem i sound Konvrzkova one-man-bandu, zhutněný kontrabasem jazzmana Petra Dvorského. Ale písně nejen odrážejí nové reálie (včetně těch komických, třeba v songu Psovod), ale znějí zase o kus sevřeněji, promyšleněji co do tvaru i point.