Nemá samozřejmě smysl psát „recenzi po patnácti letech“ na album, které svoji nadčasovost dávno dokázalo. Připomínat zdařilá, lehce (ale opravdu jen lehce, inspirací i „původností“ najdeme mnohem víc) knopflerovská aranžmá s elegantní elektrickou kytarou Jiřího Kováře. Hostování Dagmar Voňkové či Romana Dragouna. Rozebírat poselství „zdravě duchovních“, nedogmatických, hlodavě upřímných textů. Ovšem nové vydání albové prvotiny Jiřího Smrže není pouhou reedicí a za upoutávku rozhodně stojí.
Remastering se vydařil, zvuk nahrávky působí vyváženěji a čiřeji. Album dostalo nový obal Václava Boučka. Ale především, přibyl druhý disk se sólovými Smržovými studiovými nahrávkami z let 2000 až 2002 (samotné písně však vznikaly mnohem déle, zhruba v předchozích deseti letech, jak uvádí tisková zpráva). Úplnosti dojmu se tak dočkají i posluchači, kteří chtějí slyšet repertoár alba Dědičná krev více méně tak, jak si ho vybavují z koncertů. Podání jen s akustickou kytarou zajisté není tak zdobné a lehce stravitelné, jenže v nahé podobě o to víc vynikne naléhavost písničkářova projevu i samotných textů. Možná jde jen o subjektivní dojem, ale zatímco například „kapelová“ podoba Padám už štěstím je samozřejmě výbornou písní s pointou, v sólovém podání jako bychom vnímali ještě navíc i osobnější výpověď až zpověď, cítili prožitou hořkost.
Na sólovém disku navíc najdeme nejen akustické předobrazy písní, na původním albu natočených s kapelou, ale také dosud nevydanou skladbu Tři muži. Hlubokou, sugestivní („v dálce Camus, Schnittke a nějaký třetí muž… stojím v krajině v níž hrdinové nekrvácí místo krve žluč/v níž utlučený prorok neučí bude-li ti otevřeno, tluč/v níž člověk netrpí jen proto, že včas neemigroval z těžkých dob/v níž člověk neumírá jen aby po něm navždy zůstal hrob“), přesto až dosud z nějakého záhadného důvodu neobsaženou na žádné ze tří dosavadních Smržových řadových desek.
Zkrátka, omladit a rozhojnit Dědičnou krev se ukazuje jako záslužný vydavatelský počin. Nejen proto, že deska byla již dlouho rozebrána a přitom si onu dostupnost (v podobě artefaktu, na fyzickém nosiči) zaslouží. I proto, že určitě osloví nové posluchače. Ale hlavně díky onomu rozšíření o druhý disk. O další rozměr svědectví o dekádě před zlomem milénia, podané písničkářem s darem lakmusového papírku „doby kšeftu s lidským masem“ (jak zpívá v písní I kdyby).
Galén, 2017, 59:38 + 48:18