Johannes Malfatti (se sídlem v Berlíně) osciluje mezi filmovou, televizní a divadelní hudbou s nádavkem nejrůznějších projektů, bazírujících na různorodé škále přístupů od elektroniky až po orchestrální záležitosti. Sám uvádí (asi trochu nadneseně), že jeho inspirátory jsou Morton Feldman, John Cage, John Luther Adams a Radu Malfatti, a nedivím se tomu: být pojímán v takové konstelaci by nebylo k zahození. Není divu, že neodolal „ledovému“ programu italských Glacial Movements a přispěl do jeho „fičivé“ škály obsáhlou kompozicí Surge. Toto své zmixované hudební vzdouvání založil na snivě sněžné časosběrnosti vjemů z rakouských Alp, kde přebýval v zimě 2016. Je pojímáno v jednosledném, abstraktně vyeliminovaném dění, až minimalisticky zachrutém, které by se mohlo odehrávat ad ifinitum. Skladatel zdůvodňuje tento princip obtížnou postihnutelností časových proměn, tání, uplývání, odhalování a proznívání. Ke svému tématu se přibližuje zpovzdálí, s takřka nezřetelnou potichlostí, setrvává v ní s laboratorní výdržností, vytřibuje ji s nezadržitelně povlovnou perpetuálností. Tento jednoznačný tok je zborcovaný i průtažný zároveň, je fukéřově protkáván nervními přídechy a konec konců právě svojí pomračivou monotónností fascinuje. Nechápejme výraz monotónnost jednoznačně, protože je neustále odtěkávána vnitřním prouděním, šumivostním odléháním či převalivým odplouváním. Nad touto punkvově ponornou skladbou, neustále mizející a znovu vynořovanou, zatvrzelou a bortivou, zužující se a hned zase rozprostřenou do šíře, je neustále zataženo s nízkou oblačností. Je v ní srážlivostní sychravost s chvilkovými zprekérněními i mátořeními, s náhalným prozníváním, probíhajícím ve vlnách, téměř do nekonečnění. A právě proto, že Malfatti v tomto převalivém proznívání tvrdošíjně setrvává na svém, že jím dotvrzuje svoji devizu bezčasí („není tu ani teď, ani předtím, ani potom“), založenou na nepostřehnutelnosti pomalých přírodních procesů, dokáže zaujmout.
Glacial Movements, 2017, 57:51
