Baskytarista John Greaves a kytarista a zpěvák Peter Blegvad se potkali ve fúzi kapel Henry Cow a Slapp Happy. Z různých důvodů však oba muzikanti tuto alianci opustili, nicméně se rozhodli vytvořit opus, který navazoval na tehdejší estetiku hnutí Rock In Opposition. Jejich zásadní a dnes již všemi uznávaný legendární opus Kew. Rhone. lze do určité míry srovnávat s následnickou kapelou Henry Cow, tedy Art Bears, ale při bedlivějším poslechu tu najdeme podstatné rozdíly. A to jak v hudbě, tak v textech. Chris Cutler vytvářel pro Henry Cow, Art Bears i mnoho dalších seskupení tvrdé fragmentární filozofické texty. Peter Blegvad je založením písničkářský satirik s přesahy do různých sfér, což ovšem neznamená, že by jeho slova měla menší výpovědní hodnotu. Greaves je asi oproti Fredovi Frithovi větší melodik, ale rozhodně ne přímočarý popař.
Oba protagonisté si pro svůj opus vybrali plejádu vynikajících a renomovaných muzikantů v čele se zpěvačkou Lisou Herman a v neposlední řadě s jazzovými ikonami – bu- John Greaves beníkem Andrewem Cyrillem, trumpetistou Mikem Mantlerem či všestrannou umělkyní Carlou Bley. Greavesovo a Blegvadovo dílo je prodchnuto espritem poloviny sedmdesátých, ale přesto má svou relativní nadčasovost. Provokuje spíše pozvolna a jeho hudební meandry jsou zdánlivě konejšivé. Ale ta podprahová nervní energie tu je. Avantgarda se mísí s šansonem, jazzový odpich s dobovými popěvky.
Do jisté míry je to konzerva a je tudíž logické, že zde nenajdeme nějaké pozdější bonusy. Ale právě tohle dobrozdání konkrétní situace má svou sílu. Blegvadovy filipiky, byť odvozené z dávných přísloví, můžeme prožívat dodnes. Místy magmoidní, místy romantistické. Trochu archaistické a poučené z dávných dob, ale pevné v nejen anarchistických základech. Druhdy naopak impulzivně na danou dobu chvílemi roztodivně výstřední a abstraktní. Album právem vykopané, neb jeho kvality je třeba znova prozkoumat a neměřit dnešními parametry ani brát jako čistou archiválii.
RéR Megacorp, 1976/2015, 37:00