Americké dálnice jsou pro poezii jako stvořené. Při bezmála patnáct set mil čítající jízdě po Highway 101, která se stáčí podél západního pobřeží, střídá řvoucí tuleně a racky křižující nad tmavomodrým oceánem panorama vyprahlých dun, tajuplné kořeny vyvrácených stromů vystupují z písku a pomalu se ztrácí v kaleidoskopu nekonečných mol s Jeffersovým pastýřským mysem Big Sur v dálce. Během těch dvou dnů člověk zhrubne a dostane se do zvláštního stavu, který americký rocker John Hiatt nyní přibližuje na své osmnácté studiové desce THE OPEN ROAD (New West Records, 2010, 46:14). Akorát že ta vytyčila výlet za kořeny amerického rocku, smyslem nočních zastavení a pátrání po hudební minulosti po dálnicích zpěvákova rodného Středozápadu.
„Motor už mám vyšeptalej / A kolečka mi odpadly,“ notuje Hiatt a jako na celé desce tím zdaleka nemá na mysli stav svého oježděného automobilu. Letos osmapadesátiletý autor nenápadných písniček, z nichž Bonnie Raitt nebo Rosanne Cash později udělaly hity, proslul až po bezmála dvaceti letech každodenní hudební dřiny díky albu Bring the Family (1987) s přínosem Ry Coodera. Po následné úspěšné desce Slow Turning (1988) se ale znovu stáhl do pozadí a dodnes zůstává pro většinu světa jen neznámou postavou Dylanovy generace, byť desky vydává pravidelně a v Americe platí minimálně za uznávanou textařskou osobnost. Snad i proto se Hiatt nyní sám sebe jako ve zpětném zrcátku ptá, kam v tomto světě vlastně patří. A protože široká dálnice s otevřenou krajinou neodpovídá, zpěvák jen dál mlčky šlape na plyn.
Z cyklu jedenácti přímočarých, syrových písní alba The Open Road vystupuje profil nekompromisního rockera, který za sebou pálí mosty a snaží se chytit druhý dech, protože stále cítí potřebu být před ostatními. Ve vášnivých epizodách o ohnivých vzplanutích milenců, na smrt odhodlaných žárlivcích a osudových setkáních se tvrdý, ale citlivý muž vyznává ze smyslu pro férové jednání, lásky k automobilům a po večerech i slabosti pro nějakou tu sklenku. Ve dne, kdy motor vrčí pod rozpáleným sluncem, má Hiatt hudebně nejblíž k tvorbě Springsteena, Younga nebo Coodera z 80. let a cesta mu ubíhá s rock’n’rollovým drivem nebo v rytmu elektrického blues. Ale pak přijde noc, na zadním sedadle se roztáhne sličná kráska s namalovanými nehty i cigárem v zobáku a jízdu náhle začnou zpomalovat zastávky u motorestů. V půlnoční dylanovce Wonder of Love tak vychroptělý a ve výškách sípající Hiatt vykouří zbylou půlku cigarety ze včerejšího večera a v odrazu měsíčního svitu na vlnách pak jako omámený dlouho lapá po spodních tónech krajiny, naslouchaje zapomenutým hlasům minulosti.
S jedenáctkou nominací na Grammy a nezpochybnitelným přínosem pro americkou rockovou muziku sice nemá čeho litovat, ale přesto se mu stýská po někdejší dravosti a síle. Naštěstí album The Open Road dýchá mimořádnou otevřeností k dalším výjevům a touhou být neustále na cestě; díky tomu působí uvěřitelně třeba i milostná vypalovačka Haulin’ o mladistvě bezstarostné jízdě z Fort Smith do Louisville takříkajíc pro pár polibků. Však si to Hiatt užívá téměř starosvětsky už jako málem zapovězenou radost.
Podobně i hudební kostra alba těží spíš z událostí minulých. Místy téměř garážový zvuk s minimem instrumentálních vstupů vyzařuje skoro retro kontury a připomíná vše od Chucka Berryho až po Rolling Stones, ale čtveřice muzikantů přesto jen trpělivě drnká v pozadí a nechává Hiatta, aby v klidu mobilizoval všechny síly a pokusil se překlenout tu nešťastnou dobu, v níž už možná naposledy zkouší nastartovat něco nového. Pod úběžníkem se rýsují skaliska, pláně, městečka i temné mraky na obzoru, ale motor zatím spokojeně vrčí dál.
