Britský kytarista Justin Adams, letitý doprovazeč hvězd jako Natacha Atlas, Sinéad O’Connor, Brian Eno, Peter Gabriel, ale zejména Robert Plant vydal společné album s gambijským zpěvákem a hudebníkem Juldehem Camarou. Skvělé album. Je už druhé v pořadí a pro nás je potěšitelné, že bude pokřtěno 26. června na pražské Štvanici v rámci festivalu Respect, jehož jsou Adams s Camarou jedněmi z hlavních hvězd. Souvztažnost (západo)africké hudby a blues je zhruba v posledním desetiletí tématem odborných muzikologických prací, debat mezi muzikanty i publicisty, ale – naštěstí – také vítaným východiskem k přímé hudební tvorbě. Album TELL NO LIES (Real World/Indies Scope, 2009, 53:52) patří bezpochyby mezi doposud nejlepší příklady tohoto trendu. Vedle Adamsových akustických i elektrických kytar jsou dominantním instrumentem alba jednostrunné africké housle ritti, na které je Camara skutečný virtuos, v jeho rukou zní i dvoustrunné africké banjo kologo. Třetím hlavním interpretem alba je perkusista Salah Dawson Miller s bohatým arzenálem arabských bubnů, bubínků a chřestidel. Nejzábavnější zřejmě album bude pro milovníka afroamerického blues. Odkazy na něj jsou všudypřítomné, ovšem jsou uváděny do neobvyklých souvislostí. Zvláště tam, kde jde o evidentní citáty stylu jednotlivých bluesmanů (nemůže jít o náhodu, na to je Adams až příliš vzdělaný a ,civilizovaný‘ hudebník). A tak je písnička Tonio Yima postavena na minimalistickém riffu jako od Johna Lee Hookera, Kele Kele (No Passport No Visa) kytarovou stavbou i rytmickou složkou vychází z nezaměnitelného stylu Bo Diddleyho, Fulani Coochie Man už i názvem, evokujícím jeden z největších hitů Muddyho Waterse Hoochie Coochie Man, vzdává poctu tomuto králi chicagského elektrického blues. A třeba Banjul Girl stojí na kytarové fi guře, jaké nezaměnitelně hrával Hubert Sumlin za zády svého principála Howlin’ Wolfa. Zcela zásadní pro Adamsovu a Camarovu hudbu ale je, že nad těmito ohlasy i Evropanovi více než povědomé hudby znějí melodie, působící i přes jistou infl aci africké hudby pořád ještě mile exoticky. A v této kombinaci zcela originálně. Samozřejmě, některé písně se přiklánějí k africké melodice i rytmice ještě blíže, blíže ke stylu typického pouštního blues (třeba hned úvodní Sahara, nezakrývající ve svém ranku hitové ambice). Ani v nich ale dokonalé jiskření mezi oběma přístupy neustává a jeden styl neválcuje druhý. A právě tato vyváženost, spojená s maximální dotažeností a skladatelskou i interpretační invencí, činí z alba Tell No Lies obrovský posluchačský zážitek, který naštěstí dostane pointu i v podobě živého provedení.
