Angažovaný jazzman – instrumentalista to má v něčem možná snazší než třeba písničkář nebo básník. Může zkomponovat ucelenou suitu na téma „národy (rasy, náboženství, ideologie, odlišné sociální vrstvy, odlišné sexuální orientace…) mějme se rády“, může hrát z celého otevřeného srdce, a nemusí se obávat, že ho někdo osočí z moralizování, naivního utopismu, nabubřelého agitování, nadužívání vyprázdněných velkých slov. Byť ten dnešní lidský svět už zase potřebuje ony morality o toleranci jako prase drbání. Zvolenou koncepci „harmonie rozdílnosti“ (harmony of difference) navíc zvláště povznese, když Kamasi Washington aplikuje myšlenku i na kompoziční záležitosti: „Chtěl jsem vyzkoušet filozofické možnosti techniky zvané kontrapunkt. Tedy umění vybalancovat podobnosti a rozdíly tak, aby rozdílné melodie vytvořily harmonický celek.“ Pak už jeho upřímná snaha, jeho myšlenkově přímočaré, ale muzikantsky rafinované vyjádření musí chytit za srdce i toho nejsarkastičtějšího intelektuála. I když třea může lehce pozvednout obočí nad názvy jednotlivých částí suity, kde se Kamasi velkým slovům nevyhýbal: Humility (Pokora), Knowledge (Vědění), Truth (Pravda)… A nad faktem, že ani v hudbě se autor občas nevyhne lehkému patosu.
Jinak ovšem Washington žongluje s melodickými linkami i prolínáním různorodých inspiračních zdrojů (modální jazz, fusion, funk, soul, klasika…) s nadhledem a jistotou mistra. Úvodní Desire působí jako „nezávazná“ easy listening, dokud se neponoříte pod zdánlivě jednoduchý povrch. Hybná, svižná Humility s tradicionalistickými bigbandovými prvky a velmi sebevědomými sóly trubky (Dontae Winslow), piana (Cameron Graves) a samozřejmě i principálova saxofonu vůbec nepůsobí pokorně, dokud si ovšem neuvědomíme, že pokora může začít právě a jedině uvědoměním si sebe sama, poznáním skutečné vlastní ceny. Integrity je i není uvolněná latina. Závěrečná Truth by mohla kontrastním, mohutným smyčcovým slazením a chorálovým zpěvem působit až trochu kýčovitě, ale výsledek vyzní spíš velebně. Hrozící přearanžování Kamasi vybalancuje třeba díky polyrytmickému, lehce nervnímu tahu, který pod vší tou „parádou“ předvádí rytmika.
Stejně jako v případě předchozího opusu magnum The Epic (2015) zapojil Kamasi Washington do hry ověřené dlouholeté souputníky z losangeleského muzikantského kolektivu West Coast Get Down (excelují tu basisté Thundercat a Miles Mosley či zmíněný pinanista Cameron Graves). Ale nejen je. Blýskne se tu například stále „nápadnější“ vibrafonista Nick Mancini (též Arturo Sandoval, Stanley Clarke), etablovaný původně na newyorské scéně, i když nyní už se do té losangeleské zapojil. Kamasi Washington využil opravdu početnou sestavu včetně osmičlenné smyčcové sekce a zástupu alternujících hráčů, zcela podle představ o vhodnosti toho kterého pro interpretaci daného kusu. I to svědčí o pečlivosti a vážnosti, jakou natáčení netrpělivě očekávaného EP věnoval.
Mimochodem, EP. Leckterý příznivec může cítit určité zklamání, že Kamasi na svůj v pořadí čtvrtý, první „nesamizdatový“ a právem superlativy opentlený titul The Epic, na kterém se opravdu epicky rozmáchl na ploše trojalba, navazuje „pouhou“ půlhodinou. Ale netřeba snad argumentovat, že sílu díla nedělá jeho rozsah. Naopak, lze ocenit, jak dobře se Washington vyjádřil na kratší ploše. Navíc takhle detailní aranžerské cizelování a propojování protiběžných nástrojových linek třeba jen jediné minuty hudby může představovat práci na dlouhé dny, zatímco zaimprovizovat hodinu trvá… inu hodinu, i když tímhle vlastně neférovým srovnáním jablek s hruškami vůbec nemá být zpochybněna metoda improvisingu.
Během koncertů navíc zhutňuje dojem z Harmony Of Difference také „multimediálnost“ díla, zahrnujícího filmové fantazie režiséra A. G. Rojase a obrazy Kamasiho sestry, malířky Amani Washington. Bylo by fajn moci si živé provedení užít i u nás, zásluhou nějakého z osvícených festivalů. A kéž by to bylo s lidskými názory podobné jako v Kamasiho kontrapunktu.
Young Turks, 2017, 31:55