Migrace je všudypřítomné téma naší doby. Pojem systémová migrace je ve zkratce převod dat aplikací ze starého hardwaru na nový. Tohle připodobnění nás můž
směle napadnout nad hudbou španělského muzikanta Javiho Herrery, výlučného autora skladeb v projektu se šprýmařským názvem Kant Freud Kafka. Syn dvojice sólistů Orquestra Simfònica de Barcelona i Nacional de Catalunya v rodinném prostředí všemi póry nasával postupy klasické hudby a v jeho kompozicích to nelze přeslechnout. Nemusíme být rovnou muzikology, abychom rozpoznali vlivovou exkurzi od Ference Liszta přes Antonína Dvořáka a Erika Satieho po Arthura Honeggera. V uších nám zní klasika s užitím (většinou) neklasických nástrojů, nových hudebních prostředků. Bubeník, klavírista a DAW-VST programátor Herrera však pro své druhé album Onírico shromáždil i desítku muzikantů s akustickými nástroji – mj. hoboj, viola, cello, kytara, mandolína, kontrabas, množství perkusí, anglický roh, flétny, buzuki či starobylá lyra psaltérium. Zatímco první deska No tengas miedo (Neměj strach, 2014) zněla i s využitím podobného množství a barev nástrojů jako, řekněme, jazz-prog-rockově-symfonická komorní suita o pěti větách a byla čistě instrumentálním příběhem o světle a tmě, o strachu a hněvu z opuštění (inspirací byly Herrerovy vlastní strašidelné zážitky, kdy v dětství musel o samotě strávit jednu noc
na opuštěném majáku), nové album je mnohem pestřejší, s více harmonickými vrstvami, navrch s překrásně a dokonale funkčně užitými vokály. Byť i zde najdeme zvolňující komorní pasáže, z nichž vibrují jemné pocity do celého těla, tak na Onírico převažuje hutnější až symfonický sound v prolínání mohutných vln rockových kytar, syntezátorů a bicích se starobylými nástroji či sólovým klavírem v rozprávce s hobojem nebo violou. Melodickou linii, naznačenou v úvodní Insomnio de una noche de verano, se v následné Dulces sueños rozvine ve vokálním duetu ženského sopránu s mužným barytonem, jimž na velebnosti dodává zvuk chrámových varhan. Onírico znamená snění. Můžeme mít temné i prozářené sny. Jak známo, základem světla je tma. Z té se světlo rodí. Veškeré kompoziční i nástrojové variace a vlastně také příběhové resumé zazní v nejdelší skladbě alba És Quan Dormo que hi Veig Clar (v katalánštině Když spím, vidím jasně). Po varhanním intru s vokálními chóry a „coreovských“ syntezátorových sprintech na kytarových riffech vyklene rocková a regulérně písňová záležitost (jediná toho typu na albu), aby někde za půlí tempo opět kleslo do komorní baladiky se sopránovým vokálem a k blížícímu se finále gradovalo v přenádherný hymnus se sólovými houslemi. Symfonicky-jazzově-rockové Onírico může být pro posluchače i perfektně kompaktním soundtrackem – průvodcem po světě snů a probouzení. Název Kant Freud Kafka vznikl podle Herrerových slov coby soukromý žert mezi přáteli, pro jejichž stejnojmenné divadelní představení psal kdysi hudbu. Je dobře, když se muzikanti neberou úplně vážně.
N/A Records, 2017, 50:43