V anglickém folku mají dvojice silnou pozici a pamatuje na ně také vlivná anketa BBC Folk Awards: houslistka Katriona Gilmore a kytarista Jamie Roberts v ní pobrali několik nominací. Ani teď folkovou minulost nezahodili, otevřeli se ale dalším žánrům a znějí suverénně jak nikdy předtím.
Čtvrté album doprovází citát izraelského plukovníka ve výslužbě vodícího turisty na frontovou linii v Sýrii: „Přijdou domů a mohou vyprávět přátelům, že viděli bitvu.“ O novodobé zvrácené zálibě – dark tourismus – cestovat na nejrůznější místy světa, zblízka pozorovat válečné a přírodní katastrofy a fotografovat si neštěstí jiných, ale jedenáct autorských skladeb není. Konflikt v nich představuje univerzálnější téma: každodenní osobní dilema ve vztahu k lidem, společnosti, světu a jeho aktuálním nemocem. „Líbí se nám myšlenka stát se průvodci na minových polí rozhodnutí,“ uvedla Katriona.
Dvojice nevědomě obrušuje hrany ještě jiného konfliktu: nařčení populární skupiny Mumford and Sons z vykalkulovaného zneužívání tradiční hudby, se kterou opravdu neměla absolutně nic společného. Její popularita ovšem vedla k tomu, že tradici začala poslouchat mládež, což spoustu anglických folkařů přivedlo na myšlenku zkontaktovat se s dříve nemyslitelným popem. Akustické nástroje, nádherné hlasy a inspirace ze starých sborníků u Gilmore a Robertse zůstávají v platnosti, hudebně je ale působivě aplikují na dnešní dobu a jasně přitom vědí, s čím zacházejí. Ve skladbě She Doesn’t Like Silence o „nenávisti k tichu znějícímu příliš nahlas“ třeba doznívá tradiční a bluegrassová minulost dvojice, zatraktivňuje ji ale zvýšený zájem o folkrock infikovaný vkusným popem a elektrobeaty.
Reformace anglického folku s úmyslem vyjít vstříc novému publiku probíhá i po jiné linii: do hry vstoupili producenti a muzikanti z rockového a popového světa. Gilmore a Roberts si vyžádali producenta Marka Tuckera (PJ Harvey, Fairport Convention, Portishead) a do kapely přizvali Phila Henryho s lap steel kytarou, bubeníka Jamese ‚Hutch‘ Hutchinsona (Bonnie Rait, Ry Cooder) a Roberts na popud Tuckera poprvé pracuje s naprogramovanými bicími. Pokud by se Gilmore s Robertsem vytasili s albem před érou Mumford and Sons, na úspěch v anketě BBC by mohli zapomenout: folkoví stařešinové by je do ní ani nepustili. Dnes, kdy se na slavnostním předávání cen v londýnské Royal Albert Hall k tradici vášnivě hlásí Jarvis Cocker a pop už není pro folkaře nadávkou, bychom o úspěch dvojice zpochybňující dřívější tabu neměli mít strach.
GR Records, 2015, 45:17
