Německý houslista Harald Kimmig plus kontrabasista Daniel Studer a violoncellista Alfred Zimmerlin ze Švýcar spolu fungují jako trio už od počátku druhé dekády nového tisíciletí a nezřídka k sobě zvou slovutné hosty, častým partnerem je jim především britský saxofonista John Butcher (viz recenze v UNI 6/2017).
Na nejnovějším počinu nahraném živě v curyšském Kunstraum Walcheturm v dubnu 2018 je jim kongeniálním kolegou americký trombonista a elektronik George Lewis, jehož cit pro free jazz, neidiomatickou improvizaci i zvukové gejšlení posunuje jejich projev zase někam dál. Hned úvodní devatenáctiminutový kus Very Nice je vskutku velmi pěkný příklad dokonalé symbiózy svobodného muzicírování ve stylu současné komorní vážné hudby s jazzovou spontánností a rozehrává se tu široká paleta všech možností tohoto spojení od vzájemného štendrování přes přizvukování až po skvělou souhru. Tím však není rejstřík zdaleka vyčerpán. Následující track Seven Colours And Number Ten je zejména díky zahloubané elektronice abstraktně astrální a ornamenty mu dodává bzučení trombónu a klepání smyčci.
Night Walk je klopotná nervní procházka plná vybrnkávání a drhnutí strun, do něhož ve třetině vskočí splašený trombón, a zklidnění předznamenávají elektronické svisty. Přízračně zastřenou atmosféru zastaveného času má zátišná Natura Morta, z níž až mrazí v zádech a tají se dech.
Závěrečný kus Tactus And Tatum naopak začíná sonickým výbuchem všech nástrojů a teprve postupně se začne ubírat do vesmírných sfér a rozkládat na jednotlivé (pod)fuky a vrzy, aby se ještě několikrát dynamicky proměnil a v závěru rozplynul v nirváně. Je v tom cítit virtuozita a poučenost klasickou kompozicí i hudební teorií, nic z toho však nebrání hudebníkům všechny tyhle poznatky využít zcela po svém nebo dokonce odhodit a dostávat se do dalších dimenzí.