Zakladatel berlínské školy psychedelické elektroniky Klaus Schulze neskládá zbraně. V loňském roce oslavil sedmdesáté narozeniny a letošní novinka je jakýmsi odrazem jeho aktuálního rozpoložení. To znamená bilancování jako logické reakce na loňskou dosaženou sedmdesátku i přestálé zdravotní trable. První pocit z alba je dvojí: návrat ke klasickým moogovským zvukům i postupům, a také výrazně střídmá instrumentace, která je otočení kormidlem pryč od okázalých konstrukcí, které Němec tvořil v předchozích dekádách. Sám autor charakterizoval novinku jako „omezení se na podstatné věci“, a po poslechu je mu třeba dát za pravdu. Hodina a čtvrt je orientačně rozdělena do čtyř celků, přesto album můžeme brát za jeden dlouhý příběh. Nenajdeme na něm dlouhá expresivní sóla, ani world music elementy, dokonce ani divoké perkusivní ani sekvencerové erupce. Co po osekání vůbec Klausovi zbylo v rukou? Táhlé klávesové plochy, jemné sekvencerové podmazy, úsporná rytmika, ale, a to potřeba vytknout před závorku, klasická vesmírná atmosféra, díky které se z blonďatého mladíka stala nezávislá hvězda první velikosti.
V bookletu desky Klaus děkuje nejen aktuálním spolupracovníkům, ale všem, kteří mu od roku 1970 nějakým způsobem pomáhali. I ukázněná hudba, kde se perkuse rozezní až půl hodinu po začátku reprodukce alba, nahrává spekulacích, že Silhouettes je labutí písní modulárního kouzelníka. Ale i kdybych se mýlil, Schulze se na novince vrací na úplný začátek své kariéry. To znamená k zvukovému minimalismu, který celé často meziplanetární dobrodružství znovu přibližuje zemi a obyčejným citům. Silhouettes nepřichází s ničím novým. Ba naopak, je výtahem nejtypičtějších postupů, které během téměř pěti dekád autor používal. Na druhou stranu, i díky střídmé instrumentaci, jde autor nečekaně s city na povrch, což je u hudby Klause Schulze poměrně nečekaný jev, který pozitivně prokrvuje celou kolekci. A díky tomuto momentu není nové album elektronického matadora zbytečně vynaloženým úsilím.
SPV/Oblivion, 2018, 75:52