Kamil Krůta je nesporně zajímavá osobnost, a nejen proto, že ještě za komunistů shodil Gottwaldovu sochu v Teplicích. Hrál v FBP, pravda, až v těch powankovských, i v Už jsme doma, ale hlavně spolupracoval s Lydií Lunch i saxofonistou Stooges Steveem Mackayem. Už proto nová deska jeho vlastního dlouholetého psychedelicko-undergroundově-alternativního projektu Koonda Holaa vzbuzuje oprávněný zájem. Bohužel výsledek zaostává za očekáváním, i když na ní nechybí zajímavé momenty a působivé nálady.
Album je roztříštěné, protože přináší nahrávky z let 2007 až 2012, které vznikly za rozličných okolností a s různými spolupracovníky a Krůta přece jen není tak silná osobnost, aby jim dokázal dát jednotící linku. Na desce se proto objevuje pomalá psychedelická Apnea s hypnotickým motivem kytary a podivně vlnícími se zvuky a kratičkým vpádem žesťů vedle laibachovsko-rammsteinovského křečovitého Moon Vomit, kde se o rytmický doprovod postaral Olneyville Sound System, kterážto skladba působí spíše jako parodie.
I když zvukomalebná instrumentálka Greenpoint s kytarou, hobojem, cellem a barytonovou kytarou je povedená, asi nejlepší jsou skladby, v nichž se objevuje Mackayův saxofon, které dokáže dát napětí táhle a smutné Lonely Machine, a vygraduje ji, aby v závěru přišlo zklidnění. Důvodem je nejen Mackayova hra, ale také to, že zkušený saxofonista představuje přinejmenším partnera, který dokáže korigovat pojetí hlavního protagonisty. Album ukazuje, že Krůta není tak výjimečná hudební osobnost, aby mohl vše zvládnout sám, střet s dalšími individualitami mu vysloveně pomáhá. K nejlepším skladbám patří Mackayův Prisoner, stojící na hybném rytmu a výrazném riffu saxofonu, podpořeném basou Mikea Watta, který kontrastuje s Krůtovou zálibou v tesknotě a album oživuje. Skladba opět graduje a na rozdíl od dalších netrpí rozmělněním v závěru. Plasticitu nepostrádá ani bonusový God Forsaken Town, ovšem ten doplácí na jiný Krůtův problém – neschopnost stříhat zbytečné natahování skladeb vznikajících jako jamy. Po vrcholu, který přijde v třetí minutě, ještě následuje dalších osm minut jamování, kdy se z rozpadávajícího a neustále převraceného motivu snaží vydolovat ještě pár blyštivých zrnek. To se jim sice povede, ale převažuje balast. Tento nešvar pohrávání si rozpadávajícím se motivem a s jeho efektováním se objevuje nejen v bonusu, ale i v zbytečně natahované sedmininutové How Much I Love, kdy procesovaný závěr vyvolává pouze rozpaky. V obou případech by pomohly nůžky, kdy by se nudné pasáže vystříhaly a ponechalo se jen to silné. To by však výsledkem nebylo album, nýbrž půlhodinové minialbum. Ovšem kvalitní.
Guerilla Records, 2015, 51:55
