Loňská dvoudenní jazzová přehlídka konaná v rámci festivalu Boskovice 2005 byla snad nejsystematičtější přehlídkou naší jazzové scény zaměřenou na kapely mladé svým datem založení, ale také většinou věkem svých aktérů. K tomu nejzajímavějšímu patřilo vystoupení kvarteta Limbo. V té době už měli za sebou práci v dejvickém studiu Faust Records, jejíž výsledek můžeme teď s potěšením poslouchat ze samizdatového alba LIMBO (CD, 2006, 59:32). Ke dni letošního březnového ‚křtu‘ bylo pro zájemce připraveno prvních 200 kusů, které lze nejsnáze sehnat přímo na jejich koncertech.
To, že dnešní jazzmani dokážou hrát bezproblémově dobrou hudbu, je většinou už samozřejmostí. Co však tuto hudbu povýší do sféry opravdových zážitků, není ani tak závislé na exhibicionismu instrumentalistů (což mi leckdy napadá při poslechu některých jazzrockových kytaristů, nebo funky baskytaristů), jako na zřejmé radosti z komunikace mezi sebou při vlastním hraní. Ta se pak od kapely rychle přenese na publikum a není k tomu ani třeba decibelů, aby nejen rozvibrovaly muskulaturu, ale i potěšily na duši. Jsou-li muzikanti k tomu schopni dodat i určitou dávku humoru, může náladu v sále zkazit jen obzvláště tupé publikum.
Sólisticky je Limbo postaveno především na dvou vyzrálých osobnostech. Jednak je jí lídr čtveřice, stylově mnohostranný a zkušený hráč na tenorsaxofon a basklarinet Pavel Hrubý, jednak trumpetista František Kučera, zářící na naší hudební scéně už přes čtvrt století. Na úspěchu Limba se výrazně podílí rytmické duo kontrabasisty Tarase Vološčuka s bubeníkem Milošem Dvořáčkem. Vološčukova hra je zcela originální a s Dvořáčkovým perkusním bubnováním vytváří zvláštní ‚dirty‘ styl. Pravidelným metrem kontrastují, a ve výsledku ozvláštňují, i sólisticky náročnější pasáže Hrubého, které se rozvíjejí místy až do freejazzových poloh. Dvořáček zní ‚přírodně‘ africky a s Vološčukovou basou sehrává důležitou úlohu v soundu Limba. Melodické nápady členů kapely (nejsou na obalu autorsky upřesněny, tvorba je považována za kolektivní) jsou leckdy odkazem ke globálnímu dědictví world music. Nacházíme v nich polohy melancholické (Franta) i vysloveně taneční (Karlíkovi z lásky, Nahý rabín). Svůj obdiv k historii jazzu dokážou vyznat jak směrem k jazzové klasice (Balada o starých časech), tak experimentům dávné moderny (Mr. Long, Dalí na pastvě). Dokážou vzkřísit davisovskou náladu úvodem Blues ze sna, aby ji po několika minutách v téže skladbě hardbopově až soulově prokrvili a ještě do toho na chvíli zazní dixielandová trubka. A celé povedené album uzavírá ‚ambientní‘ imprese Tušení.
