1976, ještě před Bat Lenny bylo Limpid Green. Ani ne kapela, spíš aktivita. Ne „Jsme Limpid Green!“, ale „Pojďme do Limpid Green“. Z toho vznikla opravdová hudba Bat Lenny. Jasně, inspirace floydovskou Astronomy Domine. Experimentovali jsme s magnetofonovými pásky, střihy, vrstvili a bastlili zvuky bez ohledu na strukturu, dělali s tím DIY improvizace. To nás hnalo od vážně míněné hudby v Bat Lenny ke svobodě Limpid Green. Stíháš, vnímáš? Z toho období se zachovaly stovky minut zvuků, památečních radostí, nic významného z toho nevzniklo, vyšumělo to a v roce 1979 šla parta Limpid Green k ledu.
Asi jsme zvážněli, jsme muzikanti a s Bat Lenny to byla fakt hudba. Co myslíš? Hele, znáš to tady v Minneapolis, všechny ty kluby, studia, taky plno místních muzikantů, jsi náš. S Bat Lenny jsme udělali mezi 1983 a 2009 pár desek. Dobrých, myslím. V palici je inspirace odevšad, tomu se neubráníš. Jenže jak nám tahle kapela pěkně frčela, tak se i nějak vývojově zabrzdila. Pozor, žádná rutina!, jen pocit stagnace. Jako padesátiletej vztah. Tak jsme si někdy v roce 2011 udělali pár mejdanů, pouštěli z magneťáku ty hodiny našich počátků, chechtali se a zas tu bylo Limpid Green. (autorovi řečnil Greg Mathieson: kytary, basa, housle, syntezátory, zpěv a programátor toho všeho; přikyvoval Bernard Olsen: bicí, klávesy a roztodivné zvuky; čili pouzí dva členové Limpid Green, stíhá-li čtenář vypravěčskou linii).
Ze starých pásků si přenesli do pětice alb Limpid Green v letech 2011–2013 segmenty, jež zapletli do radostně ulítlých, přesto instrumentálně složitých nápadů. Letošní novinka je, řekněme, mix dřevních Residents, i s deklamačními vokály, občas chorály, něco lehce z Test Dept, ovšem nikoli temných, ale skočně písničkových. A z akustických vyhrávek mezi štěbetání ptáčků pak do závěrečné 18minutové kompozice vyvrhnou monstrózní progresivistickou super syntézu s tolika hudebními nápady/motivy, že by na nich jiní stavěli celá alba.
vl. náklad, 2019, 55:38