Nikdy z nich nebudou hvězdy velkého formátu, na to mají až příliš cirkusácký pohled na svět, jehož se už třicet let straní na francouzském venkově, daleko od hlučících metropolí. Natěsnáni ve společném domě Le Fontaine du Monde, což je i název projektu, do něhož spadají workshopy, hudební festivaly a kulturní akce oživující poklidnou atmosféru městečka Murs-Erigné, považují komunitu za nejlepší způsob, jak zůstat věrni sobě samým. Dobrovolná izolace nicméně pro Lo’Jo neplatí celoročně: šestičlenná skupina se co chvíli vydává na daleké a dlouhé výpravy jako kdysi, když zpěvák Denis Péan s houslistou Richardem Bourreauem poprvé vyrazili do světa s kočovným cirkusem. Naposledy Lo’Jo koncertovali v Gruzii, ale součet míst, která kdy navštívili a odkud čerpali do svého hudebního amalgámu inspiraci, nemá snad konce. Pamatujete si ještě, že v roce 1999 s kytaristou Justinem Adamsem a členy Tinariwen zakládali v Mali legendární Festival v poušti?
Definovat, co Lo’Jo hrají, při nejlepší vůli nejde, přestože se u nich vše točí okolo šansonu a květnaté, nezřídka surrealisticky zašifrované poezie Denise Peána a sázkou na jistotu je u nich Afrika, pás táhnoucí se z pohoří Atlas do malijské pouště. Jejich kosmopolitní hudba na sebe bere jazzové, folkové, rockové a reggae podoby, promísené s vlivy přizvaných hostů.A zatímco Péan neustále chrčí jako Tom Waits, berberské sestry Yamina a Nadia Nid El Mourid napětí skladeb znovu uvolňují živelností. Novinář Andy Morgan je dokonce považuje za „sestřenice“ vokalistek The B-52’s. S předchozím albem Cosmophono (2009) prý moc neuspěli (to je jejich zbytečně kritické hodnocení), namís- to toho, aby se ale pokusili o vstříc- nější krok, Péanovy verše ztěžkly melancholií a pesimismem a Lo’Jo se s najmutým producentem Jea- nem Lamootem (Salif Keita, Noir Dé- sir, Vanessa Paradise, Souad Massi) ponořili hlouběji do zvukových expe- rimentů, někdy i bláznivin. Co například čekat od African dub crossing the fantoms of an opera? Dub, to je jasné už z názvu, když je v ní nahlášen vůdce Tinariwen Ibra- him Ag Alhabib, tak zřejmě pouštní kytaru a muzikál Fantom opery vybí- zí k odlehčení. Omyl: operou je mí- něna nejspíš čínská, Guo Gan proto kvílí na třístrunné housle erhu, Ibra- him pouze zpívá a hraje na flétnu, Ri- chard Bourreau probírá struny kory a z elektroniky vystupuje klavír a Peá- nův podivný hlas. Cinema El Mundo má ten samý opar krásné nejednoznačnosti, roz- drásněný vedle erhu také violoncel- lem Vincenta Segala a zpěvem, kte- rý vlastně ani není zpěvem. Elektrotemnota Magnétik míří do rodiny: Malika, dcera Nadie, s auto- rem skladby, programátorem Guillau- mem Asselinem, tvoří „černopopové“ duo Ghost In Saturn – hudební před- stavu o zásnubách PJ Harvey, Larse Von Triera a Serge Gainsbourga. Peán se sestrami na ni přistoupili, elektro- nika jim sedí, ale zpívají o babylon- ském zmatení jazyků. La Marseillaise en creole, což je úvaha o francouz- ské identitě v nynější multikulturnos- ti, je nejoptimističtější a nejtanečnější skladbou, rozhouslená Alger s klaví- rem evokuje kavárenskou pohodu 20. let minulého století v alžírském přísta- vu Oran, ale Péan v ní dost ostře pro- bírá náboženskou netoleranci. Téměř v každé skladbě hostují mu- zikanti s nezvyklými nástroji – řecká loutna panduri, bass n’goni, fagot, vio- la – nicméně jedna zaujme hned na úvod úplně něčím jiným: do nádhery meandrující Tout est fragile otevírají cvrčci a recitace Roberta Wyatta. Lo’Jo už asi nikdo nepřeonačí. Zů- stávají pořád připravení něčím překva- pit a okouzlit.
World Village, 2012, 55:19