Bratislavská skupina Longital na svém devátém řadovém albu pracuje s konceptem ticha. Ticho jako téma se v různých variacích objevuje v textech písní, ticho postřehneme i mezi tóny, třebaže se základní trio obklopilo hosty a některé písně jsou zvukově vlastně bohaté. Jenže hutnější zvuk nutně neznamená překošatělé aranžmá. Kapela ve spolupráci s producentem Ondřejem Ježkem vsází na minimalistické doprovodné plochy, které jen zlehka dokreslují hlas zpěvačky Shiny coby hlavní hudební nástroj alba, případně krátkými opakujícími se momenty zejména akustických nástrojů skladby zdobí. V tomto ohledu je třeba vyzdvihnout jednoduché a přitom pro album zásadní klavírní motivy Mariána Slávky (např. v písni Biele čiary) nebo naléhavou trubku hostujícího Oskara Töröka (nejen) v úvodní Bez práce a bez slov. Přes důraz věnovaný melodické složce jsou pak důležité i bicí, jejichž nevšední hra (viz např. Len závan) vytváří kontrast ke zklidněnému vokálu a slovnímu sdělení.
Tak jako se v textech alba často zpívá o tom, že něco mizí nebo chybí (svět, slova, bolest), lze si všímat momentů, kdy bubeník Slávka odloží bicí (Potom), kytarista Dano Salontay vymění kytaru za sitár (Čakanie na pozadí) a baskytaristka Shina svěří hru na baskytaru (v písni Len závan) hostujícími Rasťovi Uhríkovi, který jinak na albu hraje na kontrabas, u Longital dosud nástroj nezvyklý. Díky tomu všemu zní Mauna na jednu stranu velmi pestře, na stranu druhou téma a zrající Shinin hlas celek propojují do kompaktního tvaru.
Skupina Longital patří na Slovensku mezi absolutní špičku. Dokládá to i novým albem, které – a inspirace možná přišla i z nedávných sólových počinů Shiny (Analemna) a Dana Salontaye (Startalker) – je spíše klidné než hitové. Jenže díky svému mistrně zvládnutému zvuku, díky pnutí mezi rytmickou a pěveckou složkou a díky relativní střídmosti v aranžích (při zapojení hostů včetně orchestru) je to album naprosto současné a progresivní.
Slnko Records, 2019, 50:43