Lyssa je v současnosti asi nejvýznamnějším reprezentantem tuzemské scény noise rocku. Na výlučnou pozici upozorňuje i aktuální album, jehož součástí je docela brutální paranoidní a samozřejmě stylově černobílý komiks dodávající rámec písním.
Deska nabízí přesně to, co se od Lyssy čeká, zvuk je hutný a patřičně zkreslený, rytmus se neúprosně valí vpřed. Tlak stále narůstá, i když se to místy zná nemožné. Zhmotnělá představa undergroundového rocku dneška. Lyssa nenabízí hráčskou virtuozitu, skladby mají celkem jednoduchou víceméně lineární stavbu bez nečekaných zlomů. Na druhou stranu Pussy Galore nebo Killdozer jich taky ve své tvorbě moc nepřinášeli, takovýto rock není o hráčské bravuře, ale o nasazení a feel ingu. Jednoduchost, někdy až přílišná, vystupuje do popředí zejména v klidnějších pasážích, kde ji nezamaskuje hutný zvuk. Na druhou stranu prosté melodie pomáhají odlišit jednotlivé písně, takže skladby na albu El Clásico nesplývají jedna v druhou. A Lyssa není experimentální kapela pracující se zvuky a strukturami, ale rockový band a základem rocku je píseň, i když ne vždy v klasické podobě. Pracuje s ostináty a riffovou strukturou, jak to dělali Killing Joke i Black Sabbath, ačkoli zrovna tyto kapely nepatří k vzorům tria. Album je vzácně vyrovnané, nemá vyslovené slabiny a v žánru představuje – rozhodně v české kotlině a moravskoslezských luzích – nesporně kultovní záležitost, i když žánr nepřekračuje a neposouvá dál. Na druhou stranu je obdivuhodné, kam se tři nemuzikanti, fandové kytarového noise, dokázali až dostat. Z tohoto hlediska je El Clásico fascinující poctou ideji DIY, punkové myšlence kašlat na vzory, a pokud má člověk co říci, tak se vyjadřovat po svém bez ohledu na zavedená pravidla a normy.
Silver Rocket, 2011, vinyl, čas neuveden