Přijmeme-li fakt, že dostat se na mnichovskou značku ECM znamená nejen stvrzení absolutoria v rámci evropského jazzu, ale současně kandidaturu pro úspěch na scéně celosvětové, nezbývá nám než závidět polskému jazzu. Když se trumpetista Tomasz Stańko objevil po letech se svými mezinárodními bandy 20. června 2001 v pražské Arše s mladým triem tvořeným pianistou Marcinem Wasilewskim, kontrabasistou Sŀawomirem Kurkiewiczem a bubeníkem Michalem Miskiewiczem, nestálo místnímu publiku za vyprodání sálu ani Stańkovo desetiletími prověřené hvězdné postavení. Dva měsíce poté v tomto obsazení natočili v Oslo první nahrávku v produkci ECM. Znělo jim to spolu natolik dobře, že zůstali nadále pospolu a ECM začalo produkovat nahrávky též samotného tria bez Stańka. Album Simple Acoustic Trio, což je současně původní název tohoto triumvirátu, se objevilo v roce 2005. Počátek letoška přináší novinku pod jménem pianisty a dvorního skladatele Marcin Wasilewski Trio: JANUARY (ECM/distribuce 2hp, 2008, 70:50). Proti předchozímu albu se zvýšil podíl převzatých skladeb na polovinu repertoáru, takže nám trio trochu poodhalilo svět svých inspirací: po svém tu podávají Vignette Garyho Peacocka, King Korn Carly Bleyové, Princeovu Diamonds And Pearls nebo Balladynu Tomasze Stańka – což byla mimochodem titulní skladba Stańkova představovacího alba u ECM (1976). Samostatnou kapitolou je pak zařazení skladby Hyperballad od italského skladatele filmové muziky Ennia Morriconeho. Dobrý vztah polských režisérů k jazzu lze dokumentovat na historii polské moderny už od šedesátých let – připomenu Polańského Nůž ve vodě nebo Rosemary má děťátko s hudbou Krzystofa Komedy, Matku Joannu od Aniolow režiséra Kawalerowicze nebo z devadesátých let televizní A Farewell To Maria od Tomasze Stańka. A Komedovy skladby, nejen ty filmové, se staly polskými standardy: jeho tvorbě věnoval celé album jak Stańko (Litania, ECM, 1997), tak Wasilewského trio (Lullaby for Rosemary, NotTwo Records, 2001). Zatímco našimi standardy je pár písniček Jaroslava Ježka ze třicátých let…
Hudbu Wasilewského tria lze svou podstatou zařadit k ideové linii polského moderního jazzu, kterak se začala formovat právě kolem muzikantů jakými bývali mladí Komeda, Stańko, Urbaniak, Szukalski, Namyslowski, k jejímu pokračování do současnosti. Tito jazzmani stvořili hudbu, která je syntézou dědictví be bopu a jazzové avantgardy, aniž by v sobě potlačili ducha národní hudby, na jedné straně syceného romantismem syna francouzsko-polských rodičů Chopina či mladšího Szymanovského, na druhé straně osobitou silně citovou expresivitou skladatelů dvacátého století. K formování národního vědomí, které se pak zrcadlí ve všech sférách umění, nestačí přežít období historických útlaků, je třeba se jim vzpírat, byť s oběťmi. Z toho vyvěrající dějinná melancholie je pak nejzajímavější barvou polského jazzu.
