Marcio Mattos se narodil v roce 1946 v Rio de Janeiru. V dětství hrával na violoncello, kterým potom pohrdl a začal se věnovat kytaře, která mu připadala více sexy, a nakonec ve chvíli, kdy propadl jazzu, si zvolil kontrabas.Od roku 1970 získával ostruhy v Británii vedle takových velikánů, jako byli či jsou bubeníci John Stevens a Eddie Prévost či saxofonisté John Surman, Evan Parker a Elton Dean. Na začátku osmdesátých let minulého století se však k violoncellu vrátil a podle chuti ho s kontrabasem střídá. Poměrně často vystupuje také sólově, a tak ho napadlo vydat kompilaci z nejrůznějších koncertů a nazval ji zdánlivě lapidárně Sol(os) – jenže poslední dvě písmena jsou v závorce a název tedy upomíná na Slunce, jemuž je většina skladeb dedikována. Tři z nich jsou konkrétně inspirovány zatměním slunce.
Je to tedy na jedné straně retrospektivní CD poskládané ze záznamů z vystoupení od konce devadesátých let do poloviny první dekády nového tisíciletí a koncepční album zároveň. Tři drobnosti na kontrabas, po třech kouscích na violoncello respektive violoncello doplněné elektronikou (od půl čtvrté do necelých osmi minut) a jako určitý bonus více než dvacetiminutové vystoupení z Londýna z května 2010, kde elektronicky gejšlí kontrabas. Mattosova hra je spíše hloubavá, introvertní, náladotvorná a zvukomalebná než silová a dávaná na obdiv, což ovšem neznamená, že by neprozrazovala jeho vytříbenou techniku. Marcio si zde pohrává s drobnými nuancemi, vybrnkáváními i tahy smyčce, netlačí na pilu a hraje naopak se sofistikovanou uvolněností. Odráží se v tom i fakt, že autor je také výtvarník (reprodukce jeho keramické desky zdobí obal), který nevytváří pompézní díla, ale spíše reflexe určitých jevů (v tomto případě fotografie zatmění slunce v lybijské poušti). Ve výsledku je to spíše věc na prozkoumávání a skutečně soustředěný poslech, kterou bych doporučil zejména hráčům na zmiňované nástroje i jejich milovníkům, pokud nečekají nějaké konvenční prvoplánově líbivé exhibice.
Emanem, 2015, 58:51