Živé kvety mají svou Bratislavu, Houpací koně Ústí nad Labem a Marek Dusil své nejnovější album orámoval vzpomínkami na své dětství v Karlových Varech. Úvodní píseň Karlsbad ovšem nezaujme pouze poetickým textem s prvky romantiky máchovské i trampské, ale především roztančenou basou Vratislava Hubičky. Tento důležitý detail posluchače hned od počátku informuje o tom, že Karlsbad není (pouze) Dusilovou písničkářskou výpovědí, ale nahrávkou dobře sehrané kapely, která si novinku tentokrát produkovala sama. Cílem bylo zachytit současný stav ve víceméně živé podobě. Povedlo se, a přitom ještě důležitější než živost je pestrost alba. Skupina osciluje na škále od písničkářského folkrocku přes melodický rock až po náznaky jazzu a funku. Nadřazeným pojmem je pop – samozřejmě ne v pejorativním smyslu úpadkové komerční hudby, ale pop jako srozumitelná a přitom dobře zahraná hudba, která se zbytečně nevzdaluje písňové tvorbě.
Přes posílení role kapely Marek Dusil dál klade velký důraz na slova. Jeho verše nejsou zcela pravidelné, frázování je někdy – především při změnách tempa (Daleko) – náročné uhlídat, a i proto písním prospívá, když mají text jen pár řádků (Mohl bych, Útěky). Slova, jakkoli důležitá, spíše naznačují pocit, než by dlouze vyprávěla. Příběhem je zde samotné spojení slov a vět s barevnou hudbou kapely a především s výraznou rytmikou (už zmíněná basa, důležitá nejen v první písni, a plastický zvuk perkusí).
Přes dlouhý výčet kladů – téměř každá píseň překvapí drobným hudebním detailem, celek drží pohromadě, poměr českých a anglických textů nepůsobí rušivě a do kontextu Dusilových „vzpomínacích“ textů dobře zapadnou i dvě zhudebněné básně (z toho jedna od Josefa Václava Friče z 19. století) – má album drobnou vadu na kráse. Je ve svém žánru velmi dobré, ale nikoli výjimečné. Zatímco Markovu sestru Lenku pozná na první poslech i ten, kdo její písně nevyhledává, kapele Blend k nezaměnitelnosti něco chybí.
vlastní náklad, 2018, 36:31