Letos se objevila dvě alba tria pianisty a skladatele Marka Walarowského – Seven Stairs To Hell (DUX, 2015) a recenzované Colours Of The Night s hostujícím altsaxofonistou Wojciechem Lichtańským. Walarowski nahrál prvotinu More Images (Polskie Radio Opole) v roce 2005 v duu se saxofonistou a klarinetistou Jacekem Mielcarem, takže přítomnost Lichtańského nástroje v představách souzvuku s triem není překvapivá. Na More Images Walarowski vedle vlastních témat složil zajímavý výběr od jazzových mistrů typu Charlieho Hadena a Theloniouse Monka až k Michelu Legrandovi a Sadao Watanabeovi. Colours Of The Night je čistě Walarowského autorskou záležitostí, což vytváří přesný obrázek jeho muzikálního myšlení. Unisono altsaxofonu s klavírem začíná uvodní Cheeky Snake, současně je Lichtańského vizitkou, jak bude prospěšný výslednému zvuku alba. Lehkost, s níž si rozumí s klavírem, je dána nejen tím, že jeho vlastní kvarteto Lichtański Sound Lab má totéž nástrojové obsazení, ale také počátky jeho hudební výchovy, která začala klavírem. Přiznává, že ze současných saxofonistů má na něj vliv Kenny Garrett a Chris Potter, což uvádím pro představu jeho stylu a soundu. Titulní píseň Colours Of The Night je pomalá balada náladou odpovídající názvu, se skvělým klavírním sólem, s krátkými dialogy s pětistrunnou baskytarou Lukáše Mužíka z ostravské jazzové líhně. Mužík byl žákem Walarowského na katovické akademii, o svém kapelníkovi říká, že nepíše basové party a nechává na něm, aby si našel vlastní vizi basové linky. Vzhledem k už mnohaleté spolupráci si ji zřejmě našel k Walarowského spokojenosti. Výraznou skladbou je Event Horizon, o což se postará Lichtański přesvědčivým zapěním ústředního motivu, který se dokáže zarýt do uší hned prvním poslechem. Mužík ve skladbách s bubeníkem Mirosławem Sitkowskim ke hře klavíru a altky splétají citlivou, téměř nevtíravou, swingující rytmiku. Motivy skladeb jsou posluchačsky velmi příjemné, v podání tria vnímáme lehkost umožněnou ne-rockovým pojetím rytmu. Rytmus je smysluplně zvýrazněný jen ve skladbě Voodoo, jehož motiv vyvolává skoro „woodstockovou“ náladu, což užívám jako zkratku pro esenci hudební nálady šedesátých let. Next Dream prozrazuje, že autorovy inspirace mají kořeny hluboko v moderním jazzu, v bebopu, u hudby saxofonisty Charlieho Parkera, například. Improvizační potěšení srší také z Milestone In The Map Of Time. Trio s Lichtańskim se na albu loučí baladicky skladbou Once Upon A Summer Day, v níž si mimo jiné užijeme v první třetině více než desetiminutového rozsahu upřednostněnou hru Lukáše Mužíka. S každou další skladbou a každým dalším sólem Walarowského si s potěšením potvrzuji, že nespadá do škatulky polských pianistů, kteří se kompozičně, často i interpretačně příliš okatě hlásí k odkazu polského romantismu a Chopina, což už je klišé pro evropskou scénu, byť dobře poslouchatelné. Hudba kvarteta je silně muzikální, kompaktní, zní zpěvně, žádná improvizační hravost není nadbytečná. Album se zrodilo v hudebním studiu finské univerzity v Jyväskylä, v produkci momentálně v Polsku žijícího Čecha Ondřeje Grzegorze, na jeho etiketě Surface Tension Records.
Surface Tension Records, 2015, 54:52
