Okouzlující, uhrančivá, vtipná. Máme-li srovnávat, na třetí návštěvě Česka byla portugalsko-mozambická diva pěvecky snad nejpřesvědčivější. A určitě bezprostředněji komunikovala s publikem, které Marize doslova odečítalo ze rtů a přeochotně vyskakovalo k zaslouženým ovacím vestoje.
Úřadující první dáma fada uchvátila už nástupem na scénu. Ještě v zákulisí začala a capella zpívat Promete, Jura a pomalu vyšla ze tmy do světla bodového reflektoru jako skutečná hvězda, bez posměšného podtónu onoho označení. Žádné efektní lži, charisma má dlouhé nohy. Písně prokládala uvolněným povídáním. Kdykoliv ji něco cvrnklo o nos, hned se obrátila k diváctvu. Jako když v závěru rozverné písně Rosa da Madragoa o ženštině z oné lisabonské čtvrti zaregistrovala vůni smažených ryb, která bůhví odkud prolákla do honosného sálu. Lepší olfaktorickou podporu předchozího proslovu o nejen hudebních, ale i kulinářských specialitách jednotlivých lisabonských okrsků si Mariza nemohla přát.
Daly by se pět ódy na intonační i výrazovou jistotu Marizina hlasu. Na brilantní spolupráci portugalské (dvanáctistrunné s krátkou menzurou) a klasické akustické kytary, na funkční zapojení baskytary a soupravy bicích s atypicky přifařeným cajónem (naležato, vedle hi-hatky) do arzenálu fada. Jenže to jsou samozřejmosti. Koncert stál hlavně na emocích. Samotná zpěvačka tvrdila, že „diváci určují vyznění večera, když jsou stydliví, volí kapela tiché a decentní tóny, když jsou nažhavení, je vystoupení prostě hot“. Navázala křehkou baladou Meu Fado Meu, Prahu tedy ohodnotila zprvu spíše jako stydlivou. Ovšem později asi změnila názor a dokázala i další tvrzení, že „fado není smutné, spíš melancholické, a umí vykreslit celou paletu nálad“. Snadno roztleskala publikum živelnou verzí Rosa branca, i když rozezpívat ho v portugalštině už jí dalo víc práce: „V Číně to zvládli, tak proč ne vy?“ Vpadla do hlediště, procházela uličkami a nedala pokoj, dokud nebyla s chorálem spokojená.
Osobně bych se bez hecování k reakcím obešel, ale nejde o výtku. Mariza tak dokázala utáhnout dvouhodinový koncert bez propadu pozornosti diváků, který by možná hrozil v případě nepřerušeného „dojímání“. Nicméně nejlépe vyzněly právě momenty melancholické. „Dnes je to patnáct let, co umřela v Portugalsku zbožňovaná Amália Rodrigues,“ měla Mariza naprosto přesně spočítáno. Nejsvětější ikona fada opravdu zesnula 6. října 1999 a píseň Primavera, kterou vděčná následovnice Mariza věnovala její památce, měla sílu pohnout k slzám. Stejně emotivně a přitom beze stop levnosti působilo i „zpívání pro synka, maličkou osobnost, která mě plně zaměstnávala poslední tři roky“. Perličku si Mariza schovala na závěr hlavního bloku vystoupení, když část tradičního fada Boa Noite Solidão, které se prý naučila už v pěti letech, podala bez mikrofonu – a bez problému uzpívala celý sál.
První z přídavků možná působil překvapivě. Mariza zvolila baladu Can’t Help Falling In Love z repertoáru Elvise Presleyho. Ale protože v minulosti už přidávala i Come As You Are od Nirvany (hezká verze visí na YouTube z koncertu v Lublani), o šok nešlo. „Ono je pondělí? Vy jdete zítra do práce?“ otázala se Mariza a zdálo se, že by jinak opravdu s chutí zpívala až do rána bílého. Nekažme si dojem z krásného večera a věřme tomu.
