Autorská potence i muzikantská energie Martina Kyšperského je obdivuhodná. Loni natočil album Tayna s Ľubicou Christophory, debut kapely Mucha – a ještě mu zbyly nápady na dokončení dlouho rozpracovaného druhého sólového alba. Jako zručný multiinstrumentalista si ho celé natočil sám; vedle tradičních nástrojů ho protkává i celá plejáda samplů a použitých zvuků, které usvědčují autora z hravosti a nechuti spokojit se s běžně využívanou cestou. I přes pestrou konstrukci ale stále základem zůstává tradiční formát písničky, takové, pro kterou je základem výpověď a silný melodický motiv. Na druhou stranu časté označování alba jako „folkového“ je značně nevýstižné: mnohem blíže má k nadžánrovosti mateřské kapely Květy – včetně toho, že někde to až lehce zavání vykrádáním sebe sama (když například refrén skladby Poslední připomene „květovskou“ píseň Papoušek noci). Oproti kapele, která Kyšperského zviditelnila, je nahrávka intimnější, křehčí, ale také aranžérsky svobodnější.
Charakteristický zpěv opět předává nevšední texty. Těžko říci, nakolik to tentokrát jsou odrazy skutečných pocitů, anebo třeba obrazy snů, které se tak často promítají do tvorby Květů. Jasné jsou útržky vzpomínek na dětství – ať už v podobě fenoménu časopisu ABC a jeho legendárních komiksů, samplu hlasu Vladimíra Menšíka nebo třeba jen prostřednictvím zmíněné osoby tragicky zesnulého talentovaného herce Ivana Luťanského. Ohlížení a vzpomínání, jako by ostatně bylo leitmotivem celé nahrávky – zapadá do toho i fakt, že vedle CD bylo od začátku jasné, že vyjde i verze na magnetofonové kazetě, obohacená bonusy. Ten svetr je zkrátka už trošku opraný, ale kdo by se ho vzdával, když tak skvěle hřeje a už tolik jsme toho s ním prožili?
Přes velké množství drobných prvků, ze kterých se jako mozaika poskládal výsledek, paradoxně skladby připomínají miniatury, vyrovnávající se s pomíjivostí, těkající mezi nápady a jen málokdy překračující tři minuty. Moc pěkně s tím souzní prostý obal Báry Kratochvílové (DVA) i atmosféra nahrávky, tak trochu psychedelická, introvertně směřovaná někam jinam, než k obvyklému posluchači. Kyšperského uzavřený svět stejně spíše připomene hrneček, kterému jednou řekli: „vař“ a teď si nemohou vzpomenout, jak zněl pokyn k tomu, aby přestal; ti, co rádi kaši, se i tentokrát nadšeně přecpávají a ostatní se už dávno běželi schovat. Ale jedna věc je jasná: neříkejte to Ľubici ani Nikole, ale to nejlepší, co z něj vypadlo, si Martin alias Evžen loni schoval pro sebe.
Polí 5, 2013, 41:04
