Hromadný úprk laptopových hrdinů přelomu tisíciletí od jejich přenosných miláčků, gameboyů či domácích udělátek nabyl tak mohutného rozměru, že nedávno silné hnutí se téměř rozplynulo v nicotě. Nová generace indie elektronických umělců, do níž patří i Michael Santos, nás ale vyvádí z omylu. Ten po dvou přísně limitovaných samopalech na labelech U-Cover nebo Bebecula přichází s první celosvětově distribuovanou a navíc lisovanou deskou THE HAPPY ERROR (Baskaru, 2008, 52:03). Sonická dobrodružství jedenácti skladeb jsou založena víc než jen na bezhlavém experimentování se zvuky a softwarem. Většina skladeb stojí, i když to nejen na první poslech není zcela zřejmé, na citlivé kytarové hře, která je doplněná odhadnutelnějšími manipulacemi se sinovými vlnami. Celý balík vstupních ingrediencí je pak zpracován něžným stylem à la Taylor Deupree nebo Vladislav Delay. To znamená, že základní stavební kameny všech tracků jsou jemné elektronické glitche a lupance doplněné o zvolna se vyvíjející melodické vrstvy přinášející dohromady zcela zákonitě melancholickou atmosféru pozdního slunečného odpoledne. Neříkám, že jsme podobnýchalb už neměli možnost pěknou řádku slyšet, přesto je CD Happy Error příjemným chilloutovým spočinutím s pichlavými hlukovými okraji.
Australský hudebník, kurátor, producent (mimo jiné i desky Michaela Santose) a lektor Lawrence English 
vypustil z rukou novinku KIRI NO OTO (Touch, 2008, 43:08) na pomezí atmosférického leč temného ambientu, hlukových, pocitově industriálních manipulací a field recordings, které konkrétně na této desce byly pořízeny v Polsku, na Novém Zélandu, v Austrálii nebo Japonsku. Zatímco loňské album For Varying Degrees Of Winter přibližovalo posluchačům proměnlivost mrazu a sněhového příkrovu, letošní mlžná varianta se pohybuje ve vyšší teplotní škále. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že Englishovi je v plus mínus černobílém spektru nejlépe. To ovšem neznamená, že jeho hudba zní jednotvárně. Lawrence pracuje možná s omezenějším rejstříkem zvuků a postupů, dokáže z něho ale vytřískat maximum. Už podruhé se mi dere na mysl podobnost s promrzlým přeborníkem Thomasem Könerem, ovšem jemnější střední pasáž osvobozuje zatěžkaný sound a posílá ho skrz mlžný závoj směrem k nebesům po vzoru božského Williama Basinskeho.