Milan Knížák je kontroverzní. Myslí si, že nad něj není a nutně se mu musí dařit vše, na co sáhne. Kvůli tomu by se však neměly přehlížet jeho kvality, a to ani v oblasti hudby, kde byl také vizionářem. Jasně to ukazuje až nyní vydané album BROKEN TRACKS (Guerilla, 2008, 78:14) s nahrávkami z počátku 90. let, které zachycuje jeho zvukové koláže a práci se záměrně poškozenými gramofonovými deskami, jež pro něj nebyly jen výtvarným dílem, ale občas i zdrojem zvuku.
Nijak se netajím, že jsem k albu přistupoval s rozpaky a obavami. Umocnil je ještě průvodní text. Knížák v něm upozorňuje, že dvě nejdelší nahrávky z roku 1992, dohromady třičtvrtěhodinový Ballhaus 1 a Ballhaus 2 pro dva gramofony, syntezátor a magnetofonové pásky, byly pořízeny amatérsky na videokameru a nepostihují ani zvukovou kvalitu kompozice a mají spíše dokumentární charakter. Není to na nich nijak patrné.
Nejde však ani tak o zvukovou kvalitu. Ta sice v dnešní době hraje velkou roli, ale nejpodstatnější je samotné dílo. Broken Tracks ukazují, že Aktuál byl jen prvním pokusem na hudebním poli a dává zapomenout na nepovedené polodemo Navrhuju krysy, které potvrdilo, že písničky skutečně Knížák neumí a že při práci se syntezátory má asi podobný cit pro zvuk jako František Janeček.
Broken Tracks zachycují to, v čem je Knížák nejsilnější – v kolážích. Dokáže zajímavě skloubit útržky vážné hudby včetně operních partů s plochami syntezátorů, nejrůznějšími ruchy, vzkazy z telefonního záznamníku a třeba i tleskáním nebo zpěvem. Výsledné koláže ještě narušuje škrábavými zvuky, a to vše v reálném čase, jak ukazují právě oba Ballhausy. Varhanní rejstřík na začátku druhého je možná až příliš poplatný pompéznímu artrocku a bručení syntezátoru uprostřed mohlo být o dost kratší.
Úvodní Bossa Nova Suite ukazuje, že si Knížák rozvleklost živého hraní uvědomuje. Studiová nahrávka má sice také přes čtvrt hodiny, skladba však sestává z několika odlišných vět. Pouze v úvodní části vadí zprofanované zvuky a rytmy jednoho z prvních malých samplerů, Casia SK 5, který předznamenal všechny ty dnes tak oblíbené Dr. Samply, Electriby a další groove mašinky. Musím ale ocenit práci s klopýtavým rytmem a přerývanými útržky předtočených pásků. Slabší je pouze zpívaná pasáž s pianem, v níž parodie na kýč sklouzává k banalitě skutečného kýče. Ani závěrečné záměrně falešné sborové miniatury Multipíseň a Žlutej Marťan, odkazující se k tvorbě Aktuálu, však nezmění nic na tom, že Broken Tracks lze řadit mezi koláže Nurse With Wound a vizionářský DJing Philipa Jecka, který se nedomnívá, že úkolem muže za gramofonem je vytvářet především hutný rytmus pro dav zpocených roštěnek, ale bere gramofon jako zdroj zvuku s nebývalými možnostmi. Knížák přitom ani jednoho z nich nenapodobuje. A pro pochybovače rovnou podotýkám, že podobně velkohubého Malcolma McLarena nechává daleko za sebou.
