RadeK K. přišel po reedicích starých nahrávek s novinkou, kterou natočil loni s MartiNem B. Napalmed na albu nazvaném prostě III (vlastním nákladem, 2008, 79:50) a plně využívajícím osmdesátiminutové kapacity cédéčka nenabízejí žádnou radikální proměnu projevu. Drží se brutálního noise a kombinují dál záplavu úderů na kovový šrot s množstvím silně zkreslených zvuků, které vytvářejí hutnou plochou, z níž občas vystoupí do popředí houkání zpětné vazby. Tektonika je méně výrazná než u Up To The Ears In Tinnnitus z roku 1996, i když se osmdesátiminutový opus dá rozdělit na několik částí. Ze všech nahrávek ale má zejména úvodní dvacetiminutová divoká pasáž nejblíže k extatickým koncertům plným sonické záplavy vazeb, úderů, zvuků a ruchů.
Nejzajímavější je však hned následující gradující pasáž, v níž zaznívá Kopelův řev i zvuky bublající vody v kovových nádobách, doprovázené sporadickými údery na kovy. Vše vyvrcholí v erupci zkreslených zvuků, jichž je takové množství, že pomalu splývají v bílý šum, z něhož občas slabě vystupují do popředí jen rány, vazby a zkreslený hlas nebo podivné skřípoty. Pasáž, následující po vyvrcholení je však až příliš podobná úvodu, což ukazuje na ošemetnost natočení jedné dlouhé improvizace. V jejím rámci se přece jen přístupy tolik nemění, jako když je natočeno více kratších skladeb během několika sessions. S tímto problémem se však nepotýkají jen Naplmed, ale třeba také Fred Frith na svých albech s živými sólovými vystoupeními. Ze standardu pak vystupují jen ojedinělé okamžiky a potvrzují trochu nadnesená slova Lindsay Cooperové, že z improvizace je dobrých vždy tak deset procent.
Další silné okamžiky se objevují v polovině desky. Nejprve je doznívající šum ruchů podložen hutným generál basem a nad ním zaznívá rytmus strojů, až se bas změní v hučení ohromného všepohlcujícího ohně. Občas pomůže i změna poměru hlasitosti jednotlivých zvuků, kdy je třeba rytmus nebo vazby výraznější než hutná širokospektrální základní plocha, popřípadě použití jiného efektu, například flangeru.
Poslední album Napalmed je však přes všechny výhrady opět výjimečnou nahrávkou daleko za hranicemi toho, čemu se běžně říká hudba, přičemž Kopel se dostal do oblastí, jež zůstávají nedostupné i těm nejodvážnějším skladatelům soudobé hudby, což ukazuje srovnání jeho díla s nahrávkami odvysílanými v pořadu Vltavy Radiocoustica. Škoda jen, že na své pouti zůstává osamocen a kromě otázek tvorby tak musí řešit nejen problematiku, jak vůbec tak dynamickou, mnohovrstevnatou a mimořádně hlasitou plochu zaznamenat, aby neztratila svůj charakter, nebyla zploštěna a stále se jednalo o „naprostej vejplach“, ale taky otázky, kde vůbec záznam pořídit a spoléhat se na dotáčky ze „schoolshebny“.
