Album UP TO THE EARS IN TINNITUS (Stand Against Vivisection, 2007, 74:00) přináší veškeré nahrávky, které byly pořízeny v roce 1996 pro první LP mosteckých Napalmed vydané později u Epidemie. Vedle albových skladeb Up To The Ears In Noise a Tinnitus – Life In Noise vydaných nyní v původní nezkrácené více než dvacetiminutové podobě se na něm ještě jako bonus objevuje skoro půlhodinová kompozice In DUS Trial Collage. Už z data pořízení nahrávek, je jasné, že budou přinášet pro Napalmed typický industriální noise, který mosteckou kapelu proslavil. Přestože se Kopel zaříká japonskou scénou, libující si v brutalitě syrových neopracovaných a silně zkreslených ploch ruchů, skladby na albu jsou překvapivě pestré, s bohatě strukturovanou a velmi výraznou tektonikou, žádné monotónní hluky blížící se basovému šumu. A vedle želez a dalších typicky industriálních zdrojů zvuku, deformovaných většinou za pomoci kytarových efektů, zazní hned v úvodní skladbě i minimalistický motiv akustické kytary, byť i ona je spíše použita jako další zdroj zvuku, obohacující jeho široké spektrum, než jako nositelka harmonie či melodie. K hudbě v tradičním slova smyslu mají přesto Napalmed velmi daleko, rezignovali na melodii, harmonii a často i na rytmus, jejich zvukové koláže však oplývají množstvím barev, což je s desetiletým odstupem patrnější než v době jejich vzniku, kdy šokovaly svým pojetím. Kopel dokázal uniknout pasti monotónnosti, která je největším nebezpečím podobných snímků. Kombinuje neobyčejné množství zvukových zdrojů od želez a skleněných střepů či plastových barelů přes už zmíněnou kytaru až po oscilátory a levné klávesy. Údery a rachoty se mísí se šumy, echovaným pípáním a kvílením oscilátorů. A Napalmed z nich nevytváří mohutné zvukové stěny, v nichž se postupně jednotlivé zvuky rozplývají, přičemž výsledkem je hradba hukotu, kterou často vytvářejí soubory pracující hodně s delayi nastavenými na co nejdelší opakování, ale proměnlivá koláž, v níž je prostor i kratičké pauzy, s níž soubor nejvíce pracuje v půlhodinovém bonusu. I závěrečný téměř kontinuální Tinitus je pestrý a proměnlivý, přičemž volba zvuků dobře odpovídá názvu, onomu nepříjemnému pískání a šumění v uších. Je dobře, že titul vyšel na CD bez pozdějších úprav, jimiž bylo přidání samplovaných slov do první skladby. Osvěžující dílko zachycuje kapelu na vrcholu jejího tvůrčího potenciálu.
