Július Fujak (ročník 1966) patří na slovenské hudební scéně k osobnostem, které si jednoznačně zvolily hudební experimentování, což se v jeho případě odehrává trojím způsobem. Je výkonný hudebník a skladatel (viz jeho soubor tEóRia OtraSu, hudbu k filmovému hororu F. W. Murnaua Nosferatu, projekt Trojkolo, účast ve skupině Napretras apod.), hudební teoretik (například publikace Tvorivosť v načúvaní hudobnému tvaru, 2000) a organizátor mezinárodního i
ntermediálního festivalu Hermovo ucho v Nitře a dalších aktivit. Není divu, že se stále více prosazuje i v mezinárodním kontextu.
Krátce po sobě vydal dvě velice potřebné publikace: Musical Correla©- tivity (Univerzita Konštantína Filozofa – Filozofická Fakulta – Ústav literárnej a umeleckej komunikácie, Nitra 2005) a Slovenské hudobné alternatívy (tamtéž 2006, s Martinem Kalinkou a Oliverem Rehákem). Obě knížky mají jakožto přílohu kompakt, který zvukově dokumentuje, s čím se čtenář setkal v textu.
Slovenské hudobné alternatívy přehledně a s bohatým ilustračním doprovodem v deseti kapitolách dokumentují situaci a vývoj jiné hudby na Slovensku, přičemž nejde o encyklopedické zpracování, nýbrž o stati, soustředěné vždy kolem jedné či několika nejvýraznějších postav. Tak tomu je například v případě Martina Burlase ((Ne)chcený iniciátor alternatív) nebo Milana Adamčiaka, Petra Machajdíka, Michala Murina a Jozefa Cserese (Transmusic Comp. a SNEH) a dalších, přičemž samozřejmě nezapomíná ani na svoje projekty (Od Teórie odrazu po tEóRiu OtraSu). Pod pojem ‚alternativa‘ se pochopitelně vejde mnohé (Bez ladu a skladu, Vapori del Cuore, Karpatské chrbáty, Ľahká múza, Tornádo Lue atd. atd.), nicméně jednotlivé pasáže vymezují přínos jednotlivých hudebníků a skupin zcela zřetelně, jejich charakteristiky jsou výstižné a dokumentace vyčerpávající – včetně výběrové diskografie a citátů z textů písní. Zvláště pro českého čtenáře, který není se situací na slovenské hudební scéně příliš obeznámen, je publikace přínosná (včetně třiadvaceti ukázek na CD) a některé kapitoly 
překvapující. Jde zejména o výčet činností experimentátorů kolem Spoločnosti pre Nekonvenčnú Hudbu; jejich domácí i mezinárodní aktivity jsou příkladné a obávám se, že u nás (v Čechách) nemají obdoby.
Musical Correla©tivity s podtitulem Notes on Unconventional Music Aestetics sice rovněž mapují scénu nekonvenční hudby, tentokrát v mezinárodním měřítku, nicméně smysl knížky není v relativní úplnosti faktografické. Fujak bere jmenované a citované muzikanty spíše jako ilustraci ke svým teoretickým rešerším. Určitou směrovku najdeme i tentokrát v přiloženém kompaktu, kde najdeme ukázky projevu japonské hráčky na koto Miyi Masaoky, houslisty Jona Rose a pianisty Veryana Westona, hráče na čtvrttónovou trubku Franze Hautzingera, holandské skupiny Palinckx, marimbistky Amy Knoles a dalších (opět nechybí ani Fujakův projekt). Záznamy pocházejí z koncertů, konaných v letech 1999 až 2004 na festivalu Hermovo ucho v Nitře, čímž je sice dáno i jejich omezení vzhledem k plejádě dalších v knize zmiňovaných hudebníků, zároveň však jde o nahrávky oficiálně namnoze nedostupné. Jde tedy o publikaci k zamyšlení nad obecnou situací v dnešní hudbě – nebo spíše v hudebních výbojích –, která může podpořit i vztah mladých posluchačů k hudebnímu pokusnictví a k jeho porozumění. Neškodila by tedy prezentace této knihy v češtině nebo slovenštině (pokud už v nějaké formě, třebas na internetu, neexistuje).
