Přestože korejská cellistka Okkyung Lee testuje možnosti svého nástroje zejména v uvolněných sólových a kolektivních improvizacích (mj. s Philem Mintonem, Christianem Marclayem, Stevem Beresfordem, Johnem Butcherem, Paulem Lyttonem, Axelem Dörnerem a Peterem Evansem), její druhé autorské album na značce Tzadik je velice precizně koncipované. Schválně jsem nenapsal „komponované“, jelikož sama pojem „kompozice“ odmítá vztahovat na hudební kusy, pod nimiž je autorsky podepsaná. Ať už svým výtvorům říká jakkoliv, v tomto případě docela výstižně „hlučné zamilované písně“, z alba je od první chvíle slyšet, že to umí nejenom na pódiu jako pohotová a virtuosní improvizátorka, ale že jí jdou i „ambicióznější“ formy zapsané či jinak zaznamenané hudby. A je zcela jedno, jakým způsobem vznikaly a do jaké míry se na jejich výsledném tvaru podílela improvizace, kompozice či organizace; důležité je, že všech jedenáct kusů působí hodně přesvědčivě. A nejenom proto, že mají zvládnutou formu a spoluvytvářejí vyšší percepční i významový řád; je to skutečně Album s velkým A – formově a tematicky kompaktní a stylově kohezní. Autorka si k jeho realizaci přizvala skvělou partu hudebníků: houslistu Cornelia Dufalla, klavíristu Craiga Taborna, trumpetistu Petera Evanse, basistu Christophera Tordiniho a perkusionistu Satoshi Takeishiho, obsluhujícího též elektroniku. Bonusové trio Steely Morning – s elektronikou Ikue Mori a perkusemi Johna Hollenbecka – pochází ještě z nahrávání předchozího alba Nimh (Tzadik, 2005), impresionistickou zvukovostí a zasněnou náladou však skvěle zapadá do poetické koncepce nového celku.
Již úvodní polytonální „ouvertura“ One Hundred Years Old Rain (The Same River Twice), za niž by se nemusel stydět žádný erudovaný skladatel, přesvědčí promyšlenou tektonickou i sonoristickou strukturou. Party jednotlivých nástrojů, mezi nimiž vyniká nádherné „defilé“ trubky, jsou po celou dobu zahaleny do přitažlivého závoje elektronického hluku. Také další dvě – smutná ukolébavka Upon A Fallen Tree a veselý taneček Kung – jsou mistrovsky zformované kousky, s působivými aluzemi na korejskou tradiční hudbu. Trio Saeya Saeya (spoluautoři Evans a Taborn) a duo s Tabornem Danji jsou naopak zdařilé ukázky volněji pojaté improvizace, využívající nekonvenční hráčské techniky. Ve White Night a Roundabout spojila Lee prévostovský meta-hudební sonorismus s expresivními disharmoniemi moderní komorní hudby a zabrzdila je v bezbřehém rozletu pravidelnějšími metro-rytmickými strukturami bicích. Rytmika je důležitá též v „ukecaném“ duetu Bodies, zcela jednoduše postaveném na kontrastních sonoritách neukázněného cella a precizně komponovaných libozvučných perkusí. Zádumčivý smyčcový duet (cello a housle) Silenced Answer má spíše charakter balady, její tragické poselství však nesdělují slova, nýbrž srdceryvně kvílejí nástroje. Závěrečná miniatura Yellow River se vrací ke kompaktnější formě a logicky i esteticky uzavírá cyklus písní beze slov, jež si zamilujete hned napoprvé bez toho, aby se o to jejich autorka prvoplánově či podbízivě snažila. Dokazuje, že improvizační zkušenost je účinný nástroj vůči akademickému komponování.
Okkyung Lee se rozhodla ex post věnovat své nejnovější album Georgi Dyerovi, nešťastnému druhovi malíře Francise Bacona, jehož obrazy velice obdivuje. Dedikace je trefná. Její hudba je totiž zvláštní a velice intimní kombinací vášně, krásy, něhy a expresivní zvukovosti. Podobně jako Bacon vytvářel své vášnivé portréty, i ona komponuje své zvukové bloky z bezprostředních perceptů a afektů, nikoli podle konvenčních floskulí.
Tzadik, 2011, 54:19