Leccos napoví už dedikace desky, uvedená na oficiálních stránkách kvarteta. „Family Tree není věnováno jenom našim rodinám, ale také široké rodině posluchačů, producentů, techniků, všem, kteří nám dodávají kuráž pomáhající pokračovat v růstu.“
Ano, devětadvacáté album Oregonu do značné míry představuje ohlédnutí za rodinnou historií, sentimentální návrat do minulosti. Zachovává sice pozdější inspirace straight ahead jazzu (např. zpěvný a skutečně karnevalově rozkurážený Carnival Express nebo na krokujícím kontrabasu Glena Moorea založená skladba Moot s latinským sólem pro perkuse), nicméně náladou jakoby se vracelo do dob nahrávek pořízených ještě za života Collina Walcotta. Tedy k meditativním náladám památných desek 70. let nebo důležité etapy u ECM v letech osmdesátých. Hoboj či sopránový saxofon Paula McCandlesse vykresluje křehce filigránské, „etnickými“ stupnicemi často vedené teskné melodické krajkoví, akustická kytara Ralpha Townera minimalisticky těká a bicí „nováčka“ (pardon, vždyť on už je v Oregonu přes patnáct let!) Marka Walkera zjemnily, popřípadě jsou nahrazeny střídmější sadou perkusí.
Označit album jako sentimentální není ani náhodou myšleno hanlivě. Naopak. Oregon mají právo propadat sentimentu, zvláště dokáží-li to takhle krásně. Nejde o krok zpět, jako spíš o bravurní zúročení minulosti, křišťálově jasné vzpomínky přizpůsobené dnešku, návrat do dob, kdy kapela zněla nejosobitěji a nejinvenčněji.
Na Family Tree lze najít i slabší místa, třeba krátkou disonantní improvizaci Max Alert. Jenže každý důvěryhodný „rodinný strom“ musí zachycovat nějakou černou ovci, marnotratného synka. Jinak by nevynikl převládající dojem harmonie.
Oregon si v tiskové zprávě pochvalují „druhou mízu“, kdy je „společné hraní, služba muzice a natáčení baví stejně intenzivně jako v dobách začátků“. Nejde jen o jejich subjektivní pocit, z Family Tree je to slyšet. Rodinný strom Oregonu se rozvětvil zdravým hudebním dítkem.
CamJazz, 2012, 61:20