Posádková hudba Marného Slávy představovala na tuzemské undergroundové scéně výjimečný zjev. Nebyla přímo spojena se spřízněnými kapelami, protože vznikl až v osmdesátých letech na Valašsku, takže zastávala podobné postoje, ale hudebně se lišila, což bylo s lety stále zřetelnější. Její písně nestály na opakujícím se ostinátu basy, byly mnohem komplikovanější, projevoval se v nich ohlas progresivního rocku a výraznou roli měly v aranžích housle – smyčce sice využívaly podzemní kapely často – ovšem obvykle nehrály motivy s folklorními názvuky. Je proto dobré, že po letech konečně vychází album přibližující tvorbu souboru z vrcholné éry v letech 1985 až 1990. Jádrem jsou koncertní záznamy z Karviné a Libiny, které nejlépe ukazují sílu a naléhavost skupiny přinášející obraz marnosti a zmaru, jaký provázel zatuchlé končící období normalizace. Atmosféra skladeb byla typicky undergroundově temná, plná marasmu a bezútěšnosti, což zdůrazňovaly texty popisující bez příkras život v šedi socialismu i marnost vzpoury, která se nejvíce ukazuje v S kladivem v ruce: „S kladivem v ruce / proti stěně / žene tě tvůj mozek sám / oči, ruce, vlasy, nohy / neví, co už dělat maj.“
Přesto ale touha vzbouřit se nevyhasíná: „gumová hadice / jen načas názor změní / nebudu ale čekat / když moji duši zlomí… zaseknu sekeru / do žvanění prázdnýho.“ I když hrozí vězení „kvůli svému podpisu.“ (Svoboda 77). A podobně jako u jiných undergroundových kapel nechyběla ani zhudebněná poezie, v tomto případě Demlovy básně Hrad Smrti a Poledne a hlad nebo Nevěsta Ernsta Jandla či Andrejevův Červený smích, který v téže době zpracovaly, a nutno podotknout, že mnohem naléhavěji, Paprsky ing. Garina. Hudba však byla jiná, skladby byly pečlivěji aranžované a riffy se v nich hodně měnily. Odlišný přístup k hudbě ukazuje devět skladeb natočených v roce 1987 ve studiu v Liptále, i ty nejnovější, nahrané v roce 1990 na Bystřičce, které se pohybují mezi art, jazz a folk rockem. Ukazují, jak velký důraz skupina kladla na propracovanost skladeb, což ji vzdaluje od undergroundových kořenů: Popelnice a Onanuju s Tvým mozkem. Skladba 1990 stojí na předbíhavém kingcrimsonovském nebo chcete- li voivodovském běhu basy, na níž je složitá jazzrocková nadstavba kytar a houslí ovlivněná i minimalismem.
Osobitost dodávaly folklorní motivy, které Posádková hudba využívala jako jedna z prvních valašských kapel, následována Zezulkovou Skupinou z Luhu později přejmenovanou na Ciment, a v následující dekádě Fleretem.
Vzhledem k postupné proměně přístupu je přirozené, že úvod patří koncertům s písněmi, kterými si Posádkovka získala příznivce. Přesto se ale domnívám, že by bylo lepší u živých nahrávek vždy vybrat tu reprezentativnější verzi a skladby neopakovat. Nejen v televizní soutěži bývá méně více. Pak by ovšem deska už moc undergroundově nepůsobila, protože hudebně měla kapela blízko k undergroundu jen v prvních letech a bližší jí byl propracovaný rock. Je to pochopitelné. V druhé polovině osmdesátých let probíhal na tuzemské rockové scéně velký kvas, doznívala nová vlna, na vrcholu byl alternativní rock a ohromné zázemí si vybudoval metal.
Guerilla, 2015, 153:47