Doba, kdy se zdálo, že elitní britská skupina Siouxsie And The Banshees má největší rozkoš z toho, že v jejích písničkách pobíhají samí schizofrenici a psychopati v prostředí gotických náhrobních kamenů a kaskád neopětovaných lásek, je již několik let pryč. Na zbrusu novém, v pořadí již dvanáctém albu The Banshees, nazvaném SUPERSTITION (Pověra) se příklon k „normálnějšímu“, poklidnějšímu a melodičtějšímu pop-rocku oproti předcházející desce Peepshow ještě prohloubil. Vždyť kromě Siouxsie a kytaristy Jona Kleina ostatní tři členové kapely – sošný basista Severin, multiinstrumentalista Martin McCarrick a aristokratický bubeník Budgie – obsluhují i klávesové nástroje. O zklidnění souboru svědčí i fakt, že Siouxsie na hlavě dnes již nenosí ptáky plašící chomáč vlasů, ale zcela obyčejný účes doplněný běžnou kosmetikou. Málokdo asi čekal, že se z démonické „woodoo-dolly“ může vyklubat tak hezká holka…
Superstition je podle Melody Makeru deska „o posedlosti, fóbii, perspektivě a emocionální tyranii“. V Anglii bylo album přijato různě – velmi pochvalnou kritiku Melody Makeru rozbil New Musical Expres pravdivým tvrzením, že mezi dobrými a špatnými kusy této desky se rozprostírá enormní propast. Mezi to nejlepší bezesporu patří libozvučné, houpavé obrazce v „koitálním“ hitu „Kiss Them For Me“, z něhož na MTV běhá překrásný videoclip. Dále zaujme hravá rocková „koloratura“ Siouxsie a hutný kytarový základ ve strhující „Cry“, stejně jako majestátní zakončení desky v podobě „The Ghost In You“. V pomalé „Softly“ někdejší divoká černokněžnice Siouxsie, létající na koštěti depresí a morbidnosti, dostává křehkost veronské Julie.
Jisté je jedno – nadprůměrná deska sice postrádá pro The Banshees kdysi příznačné dramatické napětí, ale tento odklon k popu v nejlepším slova smyslu je při vývoji skupiny zcela pochopitelný. A vlastně nutný.
