Veleaktivní kvartet Pulcinella z Toulouse existuje od roku 2004, má na svém kontě několik alb (například ¾ of an Ounce) a dlouhou řadu vystoupení. Může nás po tolika letech a tolikeré činnosti ještě něčím překvapit? A vidíte: může. Jeho nové album Ça (To) mi připadá, jako kdyby si ze zaběhané dráhy jenom odskočili na rozverné táčky, jako kdyby pozapomněli na jakékoli vžité či nezbytné „musy“ a prodivočili se nebo probláznili do monstrózní pitoresknosti, plné roztěkaného hamtání a snivé jemnosti zároveň.
Svých deset komprovizací, nahraných v BMC Studiu od 13. do 16. ledna 2019, rozpádnili saxofonista, flétnista a hráč na melodiku Ferdinand Doumerc, akordeonista a virtuóz na Elka varhany Florian Demonsant, kontrabasista Jean-Marc Serpin a bubeník Pierre Pollet tu do podsaditě zvelebnělé, tu do rozviřovaně sférické nálady, výkřičně zrůzňované či nahánčlivě nahrnované (s brutálními bicími a s rozehrávaným akordeonem). Nejnaléhavěji, až dryáčnicky se prosazuje Elka organ, může totiž být rozharapádněně nenechavý ad absurdum (viz L´ivresse des profondeurs), ale také probloumávavě vytísňovaný (viz J´ai caressé le chien du douanier), ovšem vždy ve spojitosti s bujněním, prošolícháváním nebo proskicováváním ostatních nástrojů. Šelmovské rozcapení tu prostřídá procábrované sumírování jednotlivých nástrojů do nenavyklých konstelací, střemhlavě vzestupňované úprkování zase oprskle uminuté rozviřování.
Kde váhá basa, může se handrkovat saxofon, vlastně kdokoliv z té houževnaté čtveřice se probičovává profičovává různorodým děním do nadsadivé i prosadivé melodičnosti/rytmičnosti, rozmáchle rozbujnělé, místy více rozakordeonizované, místy námlatné, místy i flétnově vytěkávané či vyúsečněné. Je to (z)dravá smršť, osočovaně nadržená a zrůzňovaně průrazná. Každopádně vás neponechá v poklidu; právě naopak: vybudí ve vás obdobnou výbojnost.
Budapest Music Center Records, 2019, 50:24