Na téhle nahrávce je rozladěné snad úplně všecko: šantánové pianino, italská mandolína či neworleanské banjo. Chudák posluchač si tak ani na chvilku nemůže být jistý, kde se právě nachází; jestli v louisianské deltě, německém kabaretu nebo na benátské gondole. Album s provokativním titulem MY PUSSY BELONGS TO DADDY (Voodoo Rhythm Records/Maximum Underground, 2009, 33:51) však přesto nabízí hudbu, která je o hodně krotší, než by se podle názvu zdálo. Ten si s dovolením přeložte sami, stejně jako jméno kapely – Pussywarmers.
Mladým výtečníkům ze švýcarského Lugana není nic svaté, ale hudební vzory, které lze v jejich písničkách vystopovat, patří do první ligy. Za všechny jmenujme Toma Waitse, od nějž převzali především jeho řvoucí polohu. Ne že by ho kopírovali, ovšem už od úvodních tónů, evokujících zvuk šelakové desky přehrávané na starém gramofonu s troubou, je jasné, odkud vítr fouká. Naštěstí mají Pussywarmers mnohem bohatší rejstřík – jednou znějí jako Santa Lucia ,šlehnutá‘ mexickým Cucurucucu, jindy dokáží navodit náladu hamburského tingl-tanglu.
CD My Pussy Belongs To Daddy otevírá skladba Bonjour Madame a zakončuje (překvapivě) Au Revoir Madame. Pro dámy ale tahle skřípající, viklající se a v podstatě se rozpadající melodická torza přece jen nejsou. Zato se dobře hodí pro člověka, který viděl ďábla a teď se o tom, celý sesypaný, pokouší podat zprávu, jako vypravěč skladby I Saw The Devil. Na takový druh hudby se dají vymýšlet metafory donekonečna a všechno bude správně. Jistý recenzent se dokonce nechal slyšet, že tak nějak by mohly vypadat poslední chvíle tanečního orchestru na Titaniku. Co se týče samotných Pussywarmers, ti se považují jen za „úchylnou cirkusovou kapelku“. Takže si vyberte. Ale hlavně si je pusťte.
