Součástí vysílání Vltavy je už několik let série Radioacoustica, která v programu Premidice Radioateliéru nabízí nová díla na hraničních oblastech soudobé elektroakustické hudby s přesahy do soundscapingu, ambientu, konkrétní hudby v podobě zvukových koláží z reálného prostoru až po totální improvizaci na hranici mezi industriální elektronikou a free jazzem.
RADIOACOUSTICA SELECTED 2006 (Český rozhlas, 2007, 62:29) nabízí, jak je již patrné z názvu, výběr z děl, vzniklých pro program v průběhu loňského roku. Kromě zřetelného nárůstu technické kvality je patrný příklon k využití textu. Slova jsou základem dvou z pěti děl, Adámkova voicebandu Tiká tiká politika a Typltových Podivných přátel.
Adámek si ve svém díle, které otevírá kompilaci, pohrává se slovem politika, aby ukázal jak se za balábile politických projevů často skrývá až oslovská prázdnota, to když ze slova politika postupně zůstává jen hýkavé i-á, či úvodní po-po-po přejde k slepičímu kdákání. Klade vedle sebe i podobně utvořená slova, takže je politik postaven vedle erotika, logistika, paralytika, heretika a astmatika, či slova stejně začínající jako je policajt a politbyro. Jindy zase přejde od tikání k tykání a oslovení ty ká-po.
Přestože úvod kusu, v němž se z rytmického dýchání vynořuje titul skladby, se blíží až Reichovu pojetí minimalismu, má skladba nejblíže k celkem klasicky pojatému voicebandu, s nímž přišel E. F. Burian a jehož odkaz od půlky osmdesátých let kreativně rozvíjel Petr Váša. Strukturu jednotlivých pasáží většinou vytváří fráze sboru, plnící úlohu riffu. Nad ním si sólisté pohrávají se slovy, až vytvoří další slogan, k němuž se postupně přidávají všichni a společně ho variují. Přestože je skladba přinejmenším v nahrané verzi trochu dlouhá a mnoho doopravdy nového nepřináší, patří k vrcholům alba. Má nápad i strukturu se zřetelnými vrcholy i závěrečnou gradaci, kterou zdůrazňuje profesionální podání.
Právě nezvládnutí formy je největší slabinou dalšího kusu postaveného na textu, Podivných přátel básníka Jaromíra Typlta, který svůj přednes doplnil řadou ruchů, většinou vytvářených na preparovanou kytaru. Zvuky však text pouze ilustrují, aniž by mu dávaly další dimenzi a umocnily vyznění například za pomoci kontrastu. Je to dáno i tím, že se až na pár výjimek ozývají až po textu. Neorganické je i využití zvukových efektů, vysloveně rušivě působí zejména střídání čistého hlasu s jeho nahalenou verzí, který zní jako ze sudu. Čistý a efektovaný projev se nepojí, působí jako z úplně jiného světa. Je patrné, že si Typlt s nahrávkou nevěděl rady a postupoval prvoplánově.
Mario Verandi se ve svých Imaginary Fragments pokusil vytvořit zvukovou koláž přibližující Prahu, nešlo mu však o vystižení celého města, ale o zachycení určitých aspektů, zejména oné banality podbízení se turistům, což prezentuje záznam hlasu pouliční prodavačky nabízející špatnou angličtinou cukrovinky. S kakofonií ulice, kde se mísí šum a útržky rozhovorů se zvoněním tramvají, hlášením názvů stanic, rozčilenými výčitkami a dalšími ruchy, kontrastuje vznosné zvonění zvonů zpovzdálí i hloubka dunění tympánů. Právě použití bicích, kovových perkusí a samplů Verandimu pomohlo částečně uniknout z pasti často nekonzistentního kaleidoskopu podobných nahrávek, které jsou mnohdy zajímavé víc pro autora než pro posluchače. Právě podladěný sampl, evokující zvuk vody vytékající z obrovské výlevky naznačuje, že zvuky jsou náhodně vybrány a jinak by se ztratily ve víru velkoměsta.
DVRK Space Andreasse Bossharda je konceptualistickým kusem pohrávajícím si s různě povytrhávanými a poupravenými a znovu poslepovanými kusy Novosvětské. Pro ortodoxní vyznavače klasické hudby jistě ikonoklastická, ne-li heretická záležitost, jinak ale nic nového.
Nijak nová není ani Suchánkova Pec. Podobné hlukové koláže se objevují na industriální scéně od osmdesátých let a mnohé z nich jsou výrazně působivější. Suchánkova pec není rozpálená doběla, nehučí v ní ohromující žár a nelije se z ní rozžhavená masa kovu. Spíše jen praská, jako by jen chladla a drolila se. Klimax maximálního žáru chybí, hukot je příliš v pozadí a syčení evokuje nanejvýš hořák autogenu. Pec jasně ukazuje, jak obtížné to mají dnešní tvůrci v atomizované době, kdy vedle sebe existují tisíce navzájem nepropojených scén. Navíc skladba postrádá jasnější strukturální vývoj, jde jen o sled vrstvených zvuků, z nichž se nic překvapivého nevyloupne.
