Říkají mu ,Eric Claton chudých‘, to pro jeho střídmě neobvyklý expresivní kytarový styl s charakteristickým vibratem, do něhož vpletl poslech Django Reinhardta, Mikea Bloomfielda, Armstrongova jazzu, blues a houslových lidovek z anglických vesnic. Před čtyřiceti lety patřil s kapelou Fairport Convention k hrdinům anglického folkrocku – z muzea vytažené tradiční hudbě zkřížené s rock’n’rollem, americkým folkem a hippiesáckou svobodomyslností. „Lidovým baladám jsme vdechli nový, hlasitý život. Ústní tradici nahradili alby.“ Dodnes jich Richard Thompson natočil přes třicet, bez toho, že by upadl do rutiny pravidelnosti, nereflektující, co se děje kolem, nebo se zapletl s módními trendy. Za každé situace jízlivý odhalovač nočních můr, bolestně melanchonický básník podzimního ražení, autor neobyčejně silných písní, o které ho žádají i ti, kteří by nemuseli: R.E.M., Norma Waterson, Elvis Costello, David Byrne či Fred Frith.
Thompsonovo písničkářství stojí na úrovni Dylana, včetně kvalitativních poklesků a tématické nevyzpytatelnosti. SWEET WARRIOR (Beeswing Music/PJ Music, 2007, 68:12) představuje ale po čtyřech letech čekání těžkou kanonádu. Bez debat nejsklíčenější album Thompsonovy kariéry. Rock’n ’rollově syrové, prudké jak vrhnutá sekyra, infekčně rytmické, na rozdováděné koncerty jako dělané – nebýt té bezútěšnosti, hořkosti a nasranosti. Z protiválečné, neskutečně naléhavě nazpívané skladby Dad’s Gonna Kill Me, možná celoživotního Thompsonova opusu, se po vás sápe veškerá hrůza války v Iráku, děsivost posledních pěti minut života vojenského holobrádka v poušti („už teď jsem mrtvé maso“), přičemž tátou je myšlený Bagdád. A název jiné – Guns Are The Tongues – vydá za všechny další komentáře.
Jako by se v Thompsonovi probudila divoká šelma, do písniček se vrhá bez ohledu na to, že ho mohou sežrat zaživa. Doslova nás drtí, bez shovívavosti smetává z povrchu a to i když v sobě objeví záblesky umírněné lyriky – reggae o prostitutce Francesce nebo baladické vzývání holky, která zpívá odpočívajícím andělům. Elektrickou kytaru potom střídá akustická s mandolínou a fenomenální kontrabasista Danny Thompson zromantičtí do vlnění smyčcového tria. Jinak je to od začátku do konce nářez od výtečné kapely, pronikavého hlasu velšské zpěvačky Judith Owen a nebeských houslí Sary Watkins.
