Sam Amidon zdolává novou horu. Komponoval sice už dříve, ale vždy šlo v rámci celkového repertoáru o drobnosti. Proslul především úpravami lidové hudby z obou stran Atlantiku, s důrazem na Apalačské pohoří a Irsko. Na The Following Mountain se poprvé spolehl na téměř zcela autorský repertoár a na improvising.
„The Following Mountain je cesta skrz houštiny imaginace, osobní mytologie zvuků a postav. Je to moje první album původní hudby, ale stále jsem napojen na apalačskou muziku, kterou miluji, stejně jako na improvizaci, beaty, Dona Cherryho, Vermont, Londýn,“ uvedl Amidon ke své zlomové nahrávce.
Ne, že by v minulosti Amidon dělal tradicionály příliš tradicionalisticky. Ostatně na aranžmá s ním spolupracoval třeba skladatel soudobé hudby Nico Muhly a na kytaru hrával Bill Frisell. Ale téměř dvanáctiminutový závěrečný, v podstatě free jazzový kus April je skutečně vše jiné, než by člověk od sběratele lidovek čekal. Míněno v dobrém.
Celé album The Following Mountain vznikalo, podle informací labelu Nonesuch, téměř improvizačně, byť ostatní skladby nejsou až tak „free“ jako April. Základem nahrávky se stala studiová sedánka (jak říci česky „sejšn“?) se saxofonistou Samem Gendelem (Inga, Knower), hráčem na perkuse Jumou Sultanem (ano, tím, který hrál s Jimim Hendrixem) a bubeníkem Milfordem Gravesem (Albert Ayler, Sun Ra, John Zorn). Sestavu doplnil pravidelný Amidonův spoluhráč, multiinstrumentalista Shahzad Ismaily (též John Zorn, Marc Ribot, Laurie Anderson), další agilní figura scény newyorského Downtownu. Do studia si Amidon sice přinesl fragmenty vlastních písní, které doplnil tu deklamací poesie, která mu zrovna vytanula na mysli (američtí recenzenti odhalili např. verše anglického básníka Thomase Flatmana ze 17. století), onde lidovým motivem (Blackbird). Konkrétní podoba skladeb ovšem vznikla až ve studiu, byť balady Fortune či Juma Mountain už měly pevnou formu. O „vyříznutí“ (ú)nosných a sevřenějších celků z nahraných skic a improvizovaných pasáží se dodatečně a dobře postaral anglický producent Leo Abrahams, jehož služeb využívali třeba Brian Eno & David Byrne, Imogen Heap nebo Regina Spektor.
Amidon sice teprve autorsky „zraje“, nepatří k písničkářům, kteří sypou verše a nápěvy z rukávů po tuctech. Ale díky muzikantskému citu a ohromné erudici nejen v lidovém materiálu má kde brát – a bere zajímavě. Sebevědomí skladatele dohání interpretační jistotou, přesvědčivým vokálem a nezvyklým soundem, třeba nastřihanými fragmenty houslových vyhrávek a z rytmu záměrně vybočujících perkusí nad pravidelným elektronickým beatem a minimalistickou kytarou v baladě Another Story Told. A relativně „skromnou“ úrodu písní improvisingem tak trochu nastavuje. Bez hanlivého podtextu slova nastavovat, neboť vše nakonec funguje i díky invenci zkušených hostujících improvizátorů. K Amidonovým darům patří i schopnost vybírat si spoluhráče.
Bude-li Amidon pokračovat v túře na další podobné hory, vyplatí se následovat ho, tahle cesta je muzikantsky i posluchačsky dobrodružná. Ale pokud by „konsolidoval“ svoje písně do připravenější, kompaktnější formy, taky dobře. Ba ani budoucí pokorný návrat z větrného průsmyku a nepevných stezek do lidovkářských údolíček by nebyl prohrou. Amidon má orientační smysl a jeho „osobní hory“ jsou krásné ze všech úhlů.
Nonesuch, 2017, 41:22