Fujii, opět jiná, opět svá. Nedávné New Trio, ve kterém byli jejími partnery kontrabasista Todd Nicholson a bubeník a perkusista Takashi Itani (viz CD Spring Storm z roku 2013), přetvořila v kvarteto Tobira a otevřela v něm dveře pro svého životního partnera, trumpetistu Natsukiho Tamuru. Ten vnesl do souhry větší razanci a energii, což vyplývá právě z alba Yamiyo Ni Karasu. Obsazení tu sice není neobvyklé, jenomže Fujii ovládá umění vytvořit z obvyklosti neobvyklost. A tak se hned do její první skladby (Hanabi) Tamura vevhřímá a určí zvukově hledačskou polohu celé záležitosti. Každý z nástrojů totiž zaujme svoji osobitou pozici, jak sólově, tak v souzvučnosti s ostatními, což dotvrzuje extravagantní bicí s rachotivým perkusněním, trubačova devastace souvisí s klavírním „deformováním“, záleží tu na každičkém tónu a na každé partnerské podpoře včetně basistovy hloubavosti. Ale nemylme se: nejde o nějakou drónistickou mesalianci. Vývoj všech sedmi skladeb spočívá na jejich rozmanitosti, na okamžité proměnlivosti nálad. Hudebníci se totiž nerozhodují samovolně, co si počnou, Fujii předjímá zvraty, destrukce i melodické obrozování, sólistické exhibice neslouží k tomu, aby hráči prokázali, co se svými nástroji svedou, nýbrž vyjadřují každý po svém základní zvolené téma, neekvilibrují, nevystavují své umění na odiv, ale snaží se dobrat vnitřní závažnosti sdělení. Každé téma předznamená jeden z hudebníků, tu s rozbrušující basou, tu s trubkovým třeštěním, tu s promeditovávaným klavírem, jinde se basa do skladby vhobluje a hned nato vezpívá, potom se trubka do námětu propasíruje, načež se zasnoubí s klavírem, a nakonec skladatelka se vešlape na preparované struny svého nástroje a vyklepává si další dění. Už tyto vstupy odlišují album od projektů s obdobným obsazením, protože jimi má každý z nástrojů možnost otevřít svébytnou atmosféru v jiné poloze. Každý z hudebníků zastává s nesmírnou energií i precizností svoji dramatickou roli a samohybnost dalšího vývoje je pouze zdánlivá, ve skutečnosti je skladatelkou předjímaná, protože ona přesně ví, jak s kým může počítat, a celková vycizelovanost působí naprosto samozřejmě. Ať se skladby nazývají jakkoli, japonsky nebo anglicky, ve skutečnosti Fujii snuje stále nedokončovaný příběh, nedopověditelný, pohnutlivý, zavádivý a končící v bezkonečnu. Každý z muzikantů je vždy pohotově, aby zaskočil v pravou chvíli a zaujal své místo v crescendu či decrescendu kompozice, nástroje jsou promíchávány v náruživých eskapádách, přičemž klavír vždy zasáhne ve vteřině přelomu. Ať je Tamurova trubka vítězoslavně houževnatá, vypravěčsky sdílná, poskočná nebo potichlá či dorezonovávající, vždy se nachází v centru výtřeskného nabíjení nebo tumlovaného útlumování, což hájí klavír, tu objímavý, tu s vyvršováním zapikolovaných strun, basa to vše probrouká, ale i zvláční, a bicí celou sběrnost prohutňují, probíjejí. Všechno to dohromady působí, jako kdyby si účastníci této hry hodně nahlas předávali poslání „tichou poštou“, čímž myslím beze stopy dohovořování, varování, předjímání.
Kdo rád hudbu prožívá, tady se mu k tomu naskýtá hodně ojedinělá příležitost.
Libra Records, 2015, 58:21