Je ještě v dnešní době možné stát se komerčně úspěšnou hvězdou, zasahující do žebříčků a hrající na největších festivalech, a přitom zůstat autentický? Zvlášť v tak na autenticitu citlivém žánru jako je blues? Zdá se, že i kdyby nikdo jiný, Seasick Steve, kytarista a zpěvák s vizáží zemědělského dělníka, ten případ je. Do značné míry to potvrzuje i jeho čtvrté album MAN FROM ANOTHER TIME (Warner Music, 2009, 50:39).
Seasick Steve se živil jako kovboj i námezdný dělník. Od šedesátých let mu byla vedlejším zdrojem výdělku i hudba, pracoval nejen jako muzikant, ale i nahrávací technik ve studiích a producent. Prý se znal i s leckterými z hvězd té doby, Janis Joplin a Joni Mitchell v to počítaje. Zároveň neúnavně cestoval – za poslední čtvrtstoletí údajně bydlel na šestapadesáti místech. V poslední době žije v Norsku a po infarktu si – s výjimkou koncertních turné – dává od cestování distanc. Jeho mezinárodní kariéru odstartovalo vystoupení v populární televizní show Joolse Hollanda v televizi BBC na Nový rok 2007. Následovala první deska pro velkou fi rmu I Started Out With Nothin and i Still Got Most of it Left (2008), doslova se do něj zamiloval třeba Nick Cave, který na dotyčném albu se svým triem Grinderman hostuje v jedné písni. Parádní Steveova jízda pokračovala hraním na největších evropských festivalech včetně Roskilde a Glastonbury, zvaním do televizních a rozhlasových pořadů, kde trousil vtípky, vyprávěl o svém životě ,on the road‘ a hlavně hrál písničky, jaké většina publika v životě neslyšela. Nejen ta mainstreamová, ale ani freakfolková, protože právě posluchači moderních ,ujetých‘ písničkářů si Seasick Stevea oblíbili asi nejvíc a jsou to právě oni, kdo jej vy nesl ,z undergroundu‘. Výsledkem všeho je letošní nominace na Brit Awards v kategorii nejlepšího zahraničního umělce, o kterou se dělí například s Brucem Springsteenem či Eminemem. Kuriózní kariéra v důchodovém věku…
Album Man From Another Time navazuje na předchozí desku v plné šíři. Výhrady některých posluchačů, kteří Seasick Stevea zaznamenali ještě před jeho průlomem, třeba v souvislosti s albem Dog House Music (2006), že totiž přestup k velké firmě znamenal kompromis a ,vyměknutí‘, je sice téma k diskusi, je ale třeba si uvědomit, že větší stylová barvitost, která se právě s větší produkcí nese, je spíše bodem k dobru. Přímočaré až ,punkbluesové‘ nářezy, kterými Seasick Steve tak okouzluje (zejména ty, kteří se nikdy nesetkali s veličinami typu R.L. Burnsidea, T-Model Forda a dalších originálních stařičkých, ale pekelně ostrých bluesmanů ze stáje vydavatelství Fat Possum), tvoří zhruba polovinu alba. Tu také Steve nahrál ve dvojici se stálým spolupracovníkem, bubeníkem Danem Magnussonem – jen bicí a elektrická kytara (navíc v jeho případě pouze třístrunná, což jen přispívá k Steveově pověsti exota), tak, jak se na hudbu, která v 90. letech z hospod ve státě Mississippi pronikla do celého světa, sluší a patří. Na druhé polovině alba, akustické, Seasick Steve dokazuje, že má dokonale v paži i původní formu delta-blues, včetně tak typických fórů jako je unisono ,brumenda‘ se slidekytarovými vyhrávkami.
Svůj kuriózní instrumentář tentokrát rozšířil Seasick Steve o banjo, o kytaru, vyrobenou z krabice na doutníky (klasický bluesmanský nástroj, který najdete v každém druhém životopise slavných muzikantů jako jejich první kytaru) a o jednostrunný nástroj bo diddley. Tedy ten, po kterém dostal svůj pseudonym jeden z nejslavnějších bluesmanů a průkopníků rock’n’rollu, a jehož klíčový song Seasick Steve dokonale obšlehl, mírně upravil a šikovně s ním otevírá album (Diddley Bo). Seasick Steve udržuje linii starého blues i po textové stránce, která je plně inspirovaná příběhy z jeho života a jeho pohledem na svět – není náhoda, že prakticky všechny písně jsou v první osobě a některé uvádí krátká předmluva. I v tom je Steve dokonale stylový, tradiční, ale zároveň – a jsme u téhož slova, kterým jsme začínali – autentický.
