U skotských Shooglenifty by nikdo nehádal pětadvacetiletou historii. Co si budeme namlouvat, u převážně instrumentálních kapel jejich typu jde originalita postupně do kopru. Čím to, že Shooglenifty na sedmém albu stojí za pozornost, dokonce zvýšenou? Odpověď hledejme v minulosti: ve stejný čas jako Afro Celt Sound System a Martyn Bennett odmítli přistoupit k celtic music jako platformě pro laciné získání popularity a sklouznutí do bahna new age. Shooglenifty to dali najevo prvotní sebecharakteristikou: zvláštní orgasmické miasma. A skutečně, skotskou tradici „znečistili“ využíváním elektroniky, rocku, funky a humoru. Pozdější stylovou nálepkou – acid croft – mátli ještě víc, ale stačilo poslouchat: z cest po Africe, Indii a Austrálii si Shooglenifty přiváželi zkušenosti, požitkářsky následně zasazované do skotského kontextu. Na albu Troots (2006) s inuitskou zpěvačkou Tanyou Tagaq. Houslista Angus R. Grant, mandolinista Ewan MacPherson, banjista Garry Finlayson a kytarista Malcolm Crosbie měli navíc vždy v zádech skvělou rockovou rytmiku a smysl pro zvukový elektrofuturismus. Nechyběla ani odvaha pohybovat se v mezních polohách a přistupovat na změny, na novém albu možná ta největší za poslední dobu: Shooglenifty přibrali skotskou zpěvačku Kaelu Rowan, excelentně zvládající prastarou gaelskou tradici mouth music, tedy melodicky rytmického zpěvu, ve středověkých dobách zuřícího katolicismu nahrazujícího při potřebě tančit veškeré zapovězené nástroje. Že na to kapela nepřišla dřív, napadne vás. Jenomže kdo také mohl tušit, že se na festivalu Celtic Connection dá letos v Glasgowě dohromady s The Dhol Drummers of Rajasthan a skladba The High Road To Jodhpur/ Am Bothan A Bh’aig Fionnghuala se uměním Rowan promění v šokující hybrid mouth music a jihoindického rytmického vokálního stylu konnakol?
V Peaches/ Monkswell Road/ Meal Di Bhrògan zpěvačka zase překvapí dovednou lehkostí, s jakou dokáže vplout do hypnotické elektrotaneční polohy. Samhla Reel/ Scolpaig je parádní Grantovo funky houslové číslo, The Scorpian/ The Devil’s Breath Hornpipe si užijí banjista s kytaristou a říkat tomu rockový bluegrass, nikdo vás nebude mít za blázna. Záchytným bodem tradicionalistů se na albu mohou stát některé skotské melodie, když si je ale pro sebe, například ve skladbě The Highway Carpark, „ukradnou“ temná elektronika se surf kytarou, cítíte, že opravdu jen záchytným. Složil ji bývalý, teď už pouze hostující člen, mandolinista Luke Plumb, a přidal psychedelickou Arms of Sleep. Od Plumbova australského původu pak vede přímka ke Grantově multi-kulti hymnusu Fitzroy Crossing se samply aboridžinské recitace a přírodních zvuků. Zvědavost jako přirozená metoda tvorby zůstává pro Shooglenifty signifikantní. Nikdy nevíte, s čím přijdou v další skladbě. Proto se album tak napjatě poslouchá.
Shoogle Records, 2015, 57:02
