Rodák z Bologni, narozený v čase fašistického tažení na Řím a dosednutí Mussoliniho do ministerského křesla roku 1922, třiapadesát let poté fanatikem brutálně zavražděný Pier Paolo Pasolini, poznamenal svět filmařským ztvárněním symbolických příběhů. Literární Evropa jej však zná také jako výrazného představitele moderní italské poezie. A vlast ho navíc obdivuje pro jeho folklorní zájmy, o dialekty a jejich poezii, o jeho zaměření na friulský jazyk rétorománské národnostní menšiny usazené u Terstského zálivu. Nikoli jen filmařská, ale právě celistní umělecká a filosofická osobnost Pasoliniho, byla inspirací ke vzniku alba Stefano Battaglia: RE:PASOLINI (ECM/distribuce 2HP, 2007, 2CD 62:09; 56:39). Tímto úvodem je rovněž vyjádřen rozdíl mezi Battagliovou autorskou nahrávkou a projektem jiného výborného pianisty Antonia Farao (s Humairem a Vitoušem) Takes On Pasolini (CamJazz, 2005), pro nějž výchozím materiálem byly přímo melodie autorů hudby Pasoliniho filmů. Battagliovo album má dvě odlišné části. Na prvním CD se podílejí trumpetista Michael Gassmann, klarinetista Mirco Mariottini, cellistka Aya Shimura, kontrabasista Salvatore Maiore a bubeník Roberto Dani. Sexteto vytvořilo na bázi moderního jazzu ,billevansovské‘ niternosti s romantickým zabarvením hudbu, vycházející z rozmanitosti italské folklorní tradice, melodicky logicky spjaté s genialitou italských tvůrců raných a klasických operních děl. Nad jednotlivými skladbami se pak rozprostírají zcela konkrétní inspirace, které podrobně Battaglia popisuje v kvalitně vybavené textové příloze. Během temnější skladby Teorema s dominantním zvukem cella, doprovázeného nářkem klarinetu a tvrdošíjnou rytmickou figurou piana, nás Battaglia nenápadně připraví na náročnější hudební polohy, jazzově hraniční, dříve by se řeklo avantgardní, na druhém CD. Nádhernou skladbou cooljazzového střihu je naopak pocta operní divě Marii Callasové, která zpívala v Pasoliniho filmu Medea.
Orfeova lyra jako jeho posmrtný symbol poezie v nebi a současně jako souhvězdí vyskytující se na nejstarších mapách hvězdné kopule, jeho chvění v temnotách, se staly pro Battagliu znakem propojenosti Pasoliniho všeobsažné tvorby, „to, že může dělat všecko na vysoké nebo nejvyšší literární úrovni, nám může dát jedinou věc, jediný základní pocit existence, pocit všudypřítomnosti a polární podvojnosti “ (Franco Fortini, 1960). Lyra se tak stala ústřední inspirací druhého CD, které Battaglia nahrál s podílníky ryzí evropské avantgardní scény, s cellistou Vincentem Courtoisem, perkusistou Michelem Rabbiaem, houslistou Dominiquem Pifarélym a basistou Brunem Chevillonem. Rázem se ocitáme ve světě, v němž je snazší mluvit o soudobé hudbě, než o jazzové, byť avantgardní. Tóny a zvuky malují expresi, někdy klidnou, jindy drásavou. Hudební obrazy nabádají k meditaci. Stefano Battaglia se hudbou prodírá ke světlu hlubinou Pasoliniho spletité duše.
