Slovenská kapela Sto múch vznikla na začátku roku 2005 a ve své domovině je už docela populární, čemuž se není co divit, neboť navazuje na tu nejlepší tradici slovenského hudebního humoru, jaký si jen dokážete představit. Sama se škatulkuje jako „ekologický funky-underground, v kterém dominují horehronsko-podpolianské vlivy“ nebo, jak říká jejich náčelník Juraj Haško, „HIT-HOP “. Sto múch dokáží být rozverní i lyričtí, rozpustilí i rozněžnělí. Jejich debut Z HRUŠKY DOLE (Hevhetia, 2007, 47:00) obsahuje čtrnáct skutečných hitovek včetně úvodní instrumentální hříčky Konkurz. Jenom trochu nechápu, proč za největší pecku považuje skupina píseň Oblečme sa, jež mi naopak připadá nejméně výrazná. Řada textů má poměrně lascivní obsah, což běžně rozhodně není moje parketa, ale tady je to zcela na místě a podané se vkusem a vtipem. Slovenština tu zní nesmírně poeticky, navíc je občas zajímavě frázovaná, aby se zámlkou oddálila pointa. Často jsem se přistihl, že se opravdu viditelně pousmívám, až pochechtávám. ,Bohovská‘ je zejména skladba Ženské body, která začíná zvukem krajiny okolo salaše s cinkáním zvonců, bečením, štěkáním ovčáka a pištěním fujary, kde uprostřed po refrénu následuje recitativ o příchodu zkušeného hip-hopera z hlavního města, který domorodcům poradí, že správně se to zpívá piešťansko-petržalsky „ženské bady“. Až dojemné jsou ploužáky Kúpil som si Rhodes a Milenci v masle. Album je žánrově i hudebně skutečně bohaté, jemné klávesy se střídají se štěkavou dechovou sekcí a skvostné jsou i ženské vokály. Perličkou je pak drobnůstka Nedeľa s varhanami a pseudoliturgickým chorálem. A postmoderní finesou je citace Final Countdown ve skladbě Popálila si si ruku. Na celkové zvukové podobě se velmi pozitivně podepsal i hostující kytarista, klávesista a producent Andrej Šeban. Kdyby se v této rubrice bodovalo, hvězdičkami bych rozhodně nešetřil.
