Jana Husáková patří vedle Radůzy nebo Vaška Koubka k nejvýraznějším představitelům moderního městského folkloru , který navazuje na tradici kramářských písní i jejich následovníků ze scén malých divadel. Poslední album POD PRAHEM (Black Point, 2006, 52:30) to zatím ukazuje nejjasněji. Ta Jana z Velké Ohrady se na něm definitivně zbavila počátečního vlivu Filipa Topola, což souvisí i s ústupem role piana, které místy vystřídal fagot. Ale především je to patrné ve zpěvu. Jana Husáková se nebojí přecházet ve svém zpěvu až k hysterické poloze pouťové vyvolavačky, která ví, že musí zasáhnout posluchače okamžitě. Jindy si zase vypůjčí operetní manýru a v případě potřeby nekultivovaně protáhne samohlásky, přičemž ‚všechny ééé jsou po žižkovsku otevřenééé‘. Je to riskantní přistup, který může až iritovat, ale v případě Jany Husákové je použit funkčně, odpovídá náladě textů, které rozhodně nejsou spisovné a objevují se v nich i spojení, jež už dneska nejsou běžná a evokují doby minulé. Novotvary se objevují i v názvech písních Věkoun a Al- koholův den. Nevadí to také proto, že autorka nabízí více poloh včetně blues Z rozmyslu a ze soucitu a stylově swingující jazzůvky Ze života.
Album opět nabízí silné texty, které nejsou jen momentkami, ale mají hlubší smysl a dotýkají se nejzákladnějších otázek bytí. Obíhačka končí slovy „Zbejvá mně ještě tak čtyřicet let / už možnosti na výběr uhnuly z cesty / ještě tak čtyřicet let / vyhlížet smrt“. Nechybí však ani intimnější poloha, přičemž v úvodním A co když odhaluje i vlastní nejistotu: „Ty kufry ve dveřích jsou moje / lez přes ně tiše, ať je nezurážíš / teď sice zrovna neodcházím / ale nevím, kam se plazím / … / zároveň nevím, vážně nepřekážím?“.
Tak široký záběr však zároveň s sebou nese velké nároky na doprovodnou kapelu, které se ne vždy podařilo najít adekvátní polohu. Někdy je hudba až příliš kultivovaná a postrádá potřebnou syrovost, jež by rezonovala s cirkusovým projevem zpěvačky. Jazzová mezihra v písni O čem se nemluví působí jako z jiného světa a hudební doprovod ke skladbě Dobový blues s fagotem a smyčci až příliš sklouzává k parafrázi komorní hudby, což je i případ úvodu protiválečného N.I.M.B. začínajícího geniálním čtyřverším „Tak se nám to, táto / na tom světě vrtí… / jakpak jsme si mohli myslet / že bude mír nadosmrti“. Trochu syrovější waitsovské pojetí, jaké přináší Z rozmyslu a ze soucitu, by skladbám prospělo, aby podtrhlo jejich náladu, pořád je to však lepší, než kdyby kapela sklouzla k přímočaré podbízivosti hospodského rocku a promyšlená aranžmá jsou většinou ozdobami písní. I díky tomu se Té Janě z Velké Ohrady podařilo neustrnout a albu Pod prahem chybí k dokonalosti jen málo.
