Tartit patří k mezinárodně nejznámějším představitelům tuarežského „modernizovaného“ pouštní blues. U nás hráli na festivalu Respect v roce 2007 a o tři roky později v Akropoli. Jenže pak se po nich slehla zem nebo spíš poušť, tedy nepočítáme-li zvukově nekvalitní, vydavatelem z nouze z prstu vycucané koncertní album Live From Sahara (2013). Z vysvětlitelných důvodů. V době konfliktu v severním Mali v roce 2013 žili členové Tartit v domovské oblasti kolem Timbuktu a drastické okolnosti je „rozptýlily“ do emigrací v Burkině Faso či v Mauretánii. „Momentálně mauretánští“ členové navíc nemohli z nové země sehnat víza kamkoliv jinam. Teprve když se situace trochu uklidnila, sešli se. Nové studiové album, na které se čekalo od úspěšného titulu Abacabok dvanáct let, natočili loni v Bamaku.
„Centrálním tématem alba je nostalgie. Píseň Asaharaden je reminiscencí, jakým nádherným a mírumilovným místem byla Sahara před válkou,“ píše se v tiskové zprávě alba symbolicky pojmenovaného Amankor, Exil. Oné nostalgii odpovídá i zvuk nahrávky, stále hypnotický, ale ztišený. Tartit nikdy nehráli tak razantní „pouštní hard rock“ jako souputníci Tinariwen, už díky dominantnímu předivu ženských vokálů. Nyní znějí ještě jemněji. Elektrická kytara se sice ozve, ale dominují tradiční drnkací nástroje jako loutny ngoni a rytmus nesou decentní perkuse. Na albu najdeme i a capella zpívaný kus Haoua, „lamentace ženy, které ukradli dobytek, protože ztratila syna, který by ho hlídal, což může znamenat i její smrt v bídě“. Tartit stále akceptují hudební současnost, ale až na těch pár nenápadných elektrických inovací soundu se tentokrát záměrně mnohem více přiblížili k folklórní podobě tuarežské hudby. Nostalgie tohle umí a bývá krásná smutku navzdory. Navíc ne celé album vyzařuje potemnělé barvy. Zní z něj i hodně optimismu. Třeba hned v úvodní písni Afous Dafous, založené podle vysvětlení muzikantů na „dětské hře, utužující solidaritu“.
Riverboat Records, 2019, 51:22
https://www.youtube.com/watch?v=UzGAPjuAO0M