První tři alba Aardvark Jazz Orchestra vydal Leo Feigin na svém laboratorním sublabelu Leo Lab – zřejmě vzhledem k neobvyklosti a pokusnictví tohoto kolektivu, založeného v USA roku 1973. Neobvyklost se vžila nebo sžila s postupujícími hledačskými trendy, a tak další dvě desky už byly zařazeny do katalogu Leo Records pod čísly 423 a 508; jmenovaly se Trumpet Madness a American Agonistes. Evocations mají číslo 637 a obsahují sedm koncertních nahrávek tohoto až čtyřiadvacetičlenného souboru z let 2004 až 2011. Hlavou i duší tohoto tělesa je nápaditý, eklektický, sdělný i vynalézavý skladatel, aranžér, dirigent a hráč na trubku, někdy i na klavír, Mark Harvey. A je třeba říci, že po světě hraje, natáčí a koncertuje celá řada big bandů, ale tento Aardvark se z jejich řady značně vymyká. V jeho osnovách tušíme dada, postmodernu (tu především), odezvy vizionářství Sun Ra a smysl pro překypující rušnost Franka Zappy. Takže nepřekvapí, když do CD hráči nastoupí ve slavnostně pochodovém rytmu, kde se hned prezentují výrazní sólisté, kterým Harvey dává v průběhu záznamů řadu šancí. Nemohu je jmenovat všechny, ale k těm nejvýraznějším patří trombonista Jay Keyser a bubeník Harry Wellott, v duetech či triích nicméně zazáří další včetně lídra. Na albu je vše v neustálém pohybu, proměně, víření, skotačení, protikladnostech, tyto návaznosti muzikanti snadno překonávají oslími můstky, což funguje, ohromují, provokují, záměrně použijí i jemnou disharmoničnost či rozvrzanost, protipolohy, výstřelky, extravagance. Nesmíme se však domnívat, že pasáže, kdy nad hřmícími a dunícími bicími, připomínajícími stáda běžících buvolů, vytryskne sólo trubek a rozvíří velebně displastický hymnus (jako ve Vacuous Twaddle) nebo kdy se do disparátního virválu vhloučí opojná diskusní vřava hráčů a změť od filmových melodií po hádku nástrojů (jako v Dig the Dig), je to jediné příznačné, co na kompaktu najdeme. Soubor ve zlomku vteřiny promění žertování v závažné sdělení, z nezávazného trylkování vplyne do hutné linie, z rozkomíhaného hřmění do naprosté tišiny, flétnové impromptu či jemnémelodizování vklouzne do procesí, vyjadřující pohřební náladu. Rujné konglomerace a vzájemné dorážení vystřídá černý humor nebo rozšafná elegie. Navíc Harvey upozorňuje v poznámkách k jednotlivým kompozicím i na politicko-společenské zázemí, týkající se jak historických exkurzů, tak soudobých státnických machinací, nicméně tato „nadstavba“ je pro nás poněkud neprůhledná, jinoplánová a dost obtížně si takovou španělsko-americkou „vesnici“ zpřítomníme, což ovšem nemá na výsledný dojem z hudby vliv. Jedna z Harveyových skladeb má whitmanovsky perziflovaný název Slyším volání Ameriky. Je tomu tak: aarvarkovská Amerika je napojena jucháním, střečkováním, střemhlavými posuny, ozve se v ní občas citace známé melodie, avšak – jak slyšíme i z občasné reakce aplausu publika – je to vypravěčsky atraktivní, zvukomalebná, v protikladnostech sjednocená a celistvá záležitost, která nám poskytuje celou škálu zážitků.
Leo Records, 2012, 68:48