Parádemarš pokračuje. Z Rachel Unthanks & The Winterset jsou ale The Unthanks. Hlas sestry Becky totiž nešel přeslechnout. Skrývat se dál odmítl i Rachelin manžel, producent a multiinstrumentalista Adrian Mc Nally. Původně dámské, výhradně akustické kvarteto se nyní rozrostlo ještě o dalšího muže – basistu Chrise Priceho. Jinak je vše při starém: The Unthanks patří na absolutní vrchol současného anglického folku. Album HERE’S THE TENDER COMING (EMI, 2009, 59:25) anketa magazínu fRoots zařadila mezi nejdůležitější nahrávky world music roku 2009 a v BBC Folk Awards aspiruje na příčku nejvyšší. Zvláštní: The Unthanks totiž znějí jako společný mejdan Sufjana Stevense, Nicka Drakea, Milese Davise a Stevea Reicha.
Nebývá zvykem, aby folkaři bodovali ve výročních hudebních cenách Mercury Prize o nejlepší britské album. Už dřívější nominace Elizy Carthy nebo Setha Lakemana představovaly průlom, když se ale v roce 2008 Rachel Unthanks & Winterset vklínily mezi Radiohead, Roberta Planta s Alison Krauss a Burial, nastal opravdu velký poprask. Aniž by vyhrály, cenu si pomyslně odnesly: melancholičtější a sklíčenější desku než Bairns (viz UNI 1/08) nebylo toho času v Anglii možné slyšet. Folk přestal být k smíchu.
Temné sociální a truchlivé balady ze severoanglického hrabství Northumberland, zpívané v dialektu přezdívaném stejně jako tamní obyvatelé Geordie, ocenil snad kdekdo.
Pozměněná sestava The Unthanks – Rachel (zpěv, cello), Becky (zpěv, autoharfa), Adrian Mc Nally (klavír, bicí, marimba) a Chris Price (kytara, baskytara, dulcimer) – předkládá s mnoha hosty zdaleka nejbarevnější, nejpropracovanější písně své kariéry. Svůdnou mizérii, hudbu, na jejímž konci vás čeká ohlušující ticho. Folk, z něhož mrazí. Album není ztrápenější a bezútěšnější (na veselost ale rovnou zapomeňte) než předchozí, cítíme, že z melancholie prosvítá stín znatelnější naděje a pochopení. Perkusivní údery dřeváků do podlahy (tradice tance se v Northumberlandu udržuje dodnes) už nezní tak děsivě, klavír ubral na mračivé abstraktnosti a za doprovodu dechů se zapletl do jazzových odstínů a minimalismu Erika Satieho. Nepřeslechnutelně povědomé aranžmá smyčcového kvarteta se ve skladbě Testimony of Patience Kershaw nese v identické atmosféře osamělosti Eleanor Rigby od Beatles. Ostatně nejedná se o jedinou asociaci na liverpoolskou čtveřici: na tribute magazínu Mojo White Album Recovered přispěli The Unthanks svéráznou verzí Sexy Sadie.
Ačkoliv se Rachel & spol. považují za jedny ze správců hudebního dědictví Northumberlandu, odvěkého kraje psanců, královských povstalců a horníků, tolik odlišného od zbytku Anglie, přistupují k němu neokázale a bez předsudků. S pozoruhodnou přesvědčivostí instalují před stovkami let se odehrávající dramata do současnosti. Tradiční písně nadčasově pozměnili, prodloužili jejich obecnou platnost a opatřili nepravděpodobně velebným neklidem. The Unthanks netíhnou k expresivnímu efektnímu napětí, nezvyšují naléhavost hlasitým elektro-burácením, nýbrž minimalistickou úsporností a elegantní košatostí, z níž prosvítají fantastické hlasy Rachel a Becky.
Občas také skládají, jediná původní skladba – Lucky Gilchrist – se ale rovněž z běžného folkaření vysmekává: jako by ji aranžoval Michael Nyman.
A výpůjčky? Zase nic z výlohy ,hitů‘. Kdo zná Nobody Knew She Was There od Ewana MacColla, At First She Starts od Lal Waterson nebo zdaleka nejzajímavější verzi tradiční milostné balady Annachie Gordon od Nica Jonese? Načala to před lety Eliza Carthy heslem „s tradiční hudbou je potřeba pořádně zatřást“. Jon Boden z Bellowhead zase prohlásil: „Nevidím jediný důvod, proč by nás měli lidé nenávidět za to, že při anglickém folku usínají.“
The Unthanks silnými slovy šetří, hudbou ale rozhodně ne.
