Přiznám se, že jsem k projektu kytaristy Tima Dorofejeva Vostok Sever (abych uvedl i původní název) s podtitulem Live at the Ethno-Jazz Festival přistupoval se značným očekáváním – už pro samotné téma etno-jazzu, ale také proto, že Dorofejev je žák, souputník a pokračovatel Vladimira Rezitského, pod jehož vedením a jehož zásluhou se stal jazzový Archangelsk světovým pojmem. Když nyní Leo Feigin představuje záznam tohoto archangelského festivalu z roku 2005, jde sice do jisté míry už o historickou záležitost, nicméně příležitostí k porovnávání tu nacházíme dost. Samozřejmě jde o žánrovou prostupnost od častušek po jazz, méně však o free jazz, jak tomu bylo za Rezitského, a více o jazzové trendy obvyklejší, čímž výsledek poněkud ztrácí na průbojnosti. Dorofejev, autor skladeb i aranžmá, dává sice svým osmi muzikantům určitou volnost, přesto mi však připadá, že nikoli tak průkaznou, aby dokázali jeho záměry dotvářet. Tito muzikanti včetně známých saxofonistů (ve druhém případě i klarinetisty) Olega Kirejeva a Sergeje Kuzněcova se do svých předloh opírají s vervou, ovšem v celkovém dojmu většinou jejich hybné výkony převálcovává rytmika, na které se podílejí hned čtyři perkusisté. Ti osvědčují hráčskou dovednost, vytvářejí bujnou, až dovádivou náladu a strhnou pochopitelně i posluchače (nejprolnutěji v této mesalianci jazzu a folklóru působí předzávěrečná Sun Rise). Vokalistka Jekatěrina Zorina svým projevem i barvou hlasu působí tak, jak má, tedy častuškově, Dorofejev k ruským severským zdrojům přidává azerbájdžánský mugam, o kterém tvrdí, že je tamní blues, avšak výsledek připomíná spíše klezmer (viz Eastern Blues 1). Roubování jazzu na častušku je místy kuriózní, prolongování závěrečných skladeb je poněkud nadměrné, ze sólování se rozevírají mezihry, ale možná, že „široké ruské duši“ svědčí. Zvuková nevyrovnanost záznamu je na Leo Records neobvyklá a nasvědčuje spíše záměru zachovat album coby dokument. Jako takový ho i beru a vnímám nabízený termín etnojazz jako jednu z možných odnoží interesů, blízkých world music. Každopádně muzikanti se zřejmě bavili a totéž snad čeká i posluchače desky.
Ostatně s Vladimirem Rezitskim je potažmo spojeno i druhé album ruské provenience, Impulse, protože bubeník Oleg Judanov byl členem jeho Jazz Group Archangelsk. Výbojnost tohoto projektu, do něhož náleží i saxofonista Alexej Kruglov a pianista Alexej Lapin, míří však jiným směrem. Navazuje sice rovněž na tradice, avšak na druhdy provokativní (původní) Ganelin Trio (s místy aylerovskou příměsí), tedy na hledačství a průzkumnictví, s čímž souvisí také originalita osmi komprovizací, které tu nacházíme. Jméno Kruglov je pojem mezi soudobýmí saxofonisty, dokáže být bouřlivácký útočník, vemlouvavý uminutec, hřmící na posluchače přívaly svého běsnění, i ševelící či šelestící pokušitel, v jehož punkvě polohlasu se znatelně odehrává vnitřní halasení, jindy však poklidná kontemplativnost, rozechvělost, dokáže se svými saxofony (sopránkou, altkou a tenorem) vábit, houkat, fučet, hrkat, mlaskat, bručet a všelijak kumštovat, někdy vás nečekaně přepadne à la „saxofon za rohem“, jindy na vás vychrlí své sdělení, jako by měl vypustit duši, a vyjadřuje přitom všemožné emoce od úzkosti až po rabijátskost, dokáže se „vežvanit“ do Judanova perfektního sóla (System of Meanings), ohromí vícesaxofonovým troubením a tak dále. Oba jeho kolegové mu nejen vytvářejí nepropustnou podestu, nad kterou může své krkolomné extravagance provádět, jsou mu však hodně rovnocennými partnery – Juganov systémem „padni komu padni“ včetně ďábelského chřestění, aniž vybočí ze souhry, Levin valivostí i odsekáváním tónů panovačného klavíru. Cítíme tu (nejen v názvu skladby Echoes of Russian Metaphor) návaznost na jedno z předchozích Kruglovových alb (Russian Metaphor). Rozevřené nůžky mezi potichlostí a vřavou, mezi střídmostí a obžerstvím spojuje vemlouvavá opojnost či zahlcující arogance, bezbřehost i rozvážná stáložárnost. Je to prostě album, které chce uchvátit posluchače stejně jako jeho živé provedení (uchvátit míním v obou smyslech tohoto slova). A daří se mu to.
Leo Records, 2012, 63:15; Leo Records, 2012, 68:28