Kalifornští Tin Hat, s osobitým stylem natolik pestře poskládaným ze střípků soudobé hudby, folku, kabaretu, klezmeru a všeliké avantgardy, že je lepší říkat jim jen komorní nebo akustické těleso, se k novému cyklu písní nechali inspirovat poezií E. E. Cummingse (1894–1962). A i když riskuji, že následující doporučení vyzní hodně levně, nejlepší čas k poslechu nastane těsně po setmění, když za oknem syčí podzimní plískanice. Protože tehdy, ve shodě s názvem alba, může déšť opravdu ožít jako „fešné zvíře“.
Navzdory docela těžkým aranžmá lze desku vnímat jako celkem snadno stravitelnou. Především díky probleskujícím vznosným melodiím (i když „klasickou“ písňovou formu sloka-refrén rozhodně nečekejte) a průzračně krásnému projevu zpěvačky a houslistky Carly Kihlstedt (ano, té, co hostovala u Toma Waitse a také s Už jsme doma), který by snad zněl „andělsky a poeticky“, i kdyby jen mručela nadávky, což pochopitelně nedělá. Na trochu disonancí a atonalit sice ve skladbách Enormous Room či Human Rind dojde, ale výjimečně a nikoliv samoúčelně. Doprovod tvoří tapisérie důmyslně poskládaných linek smyčců, vynalézavého klarinetu Bena Goldberga a neuvěřitelně harmonicky „pracovitého“ akordeonu Roba Reicha, přičemž role čistě rytmických patternů (akustická kytara, tu a tam vstup tuby nebo eufonia) je ve většině písní záměrně potlačena: odtud pocit vzdušnosti a lehkosti celé nahrávky.
Nějaká výtka? Tu by mohl mít snad jenom skromný posluchač. Totiž že výborných hudebních nápadů najdete na jediném titulu snad až nepřeberně příliš. Jenže kdo by se spokojil s kapáním, když takhle pěkně prší?
New Amsterdam Records, 2012, 68:57